Zeslábne americká podpora Izraele?

Něco se změnilo. Pokud bylo v americké zahraniční politice dříve jedno nedotknutelné téma, pak to byla bezvýhradná podpora Izraele v jeho konfliktu s palestinskými Araby. Americké vlády se možná lišily v míře horlivosti a Barack Obama rozhodně nepodlehl kouzlu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v takové míře jako Donald Trump, ale podstata zůstávala netknutá. Ostatně protiraketový systém Iron Dome, který se tak osvědčil v právě ukončeném konfliktu s palestinským hnutím Hamas, byl z velké části financován právě Spojenými státy za Obamovy vlády - částka přesáhla miliardu dolarů. Za Baracka Obamy byla také podepsána poslední dlouhodobá dohoda, podle níž poskytují USA každoročně Izraeli finanční vojenskou pomoc ve výši 3,6 miliardy dolarů.

I teď, kdy Izrael po ukončení palby potřebuje doplnit protiraketovou munici, Bílý dům téměř automaticky žádá Kongres o finanční podporu a ujišťuje Izrael, že mu s doplněním střel pomůže. Progresivistická část vládních, tedy demokratických kongresmanů má však na dosavadní zvyklosti jiný názor. Již před vypuknutím jedenáct dní trvajícího konfliktu předložila skupina vedená kongresmankou Alexandriou Ocasio-Cortez a senátorem Berniem Sandersem v obou komorách návrh, který by zablokoval americkou pomoc v hodnotě 735 miliónů dolarů určenou právě na nákup přesně naváděných střel. Skupina tvrdí, že Izrael za pomoci amerických peněz páchá na Palestincích „zločiny proti lidskosti“.

Jako v Minneapolisu

Bílý dům rozpory v řadách vlastní strany bagatelizuje. „Neexistuje žádný posun v mé podpoře bezpečnosti Izraele, tečka, “ prohlásil prezident. „A myslím, že moje strana Izrael stále podporuje“. Posun na americké levici je však citelný, přestože zmíněná snaha zablokovat finanční pomoc nemá šanci na úspěch a je spíše gestem skupiny progresivistických politiků směrem ke svým voličům. Vůbec totiž nejde jen o finanční podporu. V očích levicového křídla demokratů  je - slovy komentátora The New York Times Thomase Friedmana - „způsob, jakým izraelská armáda zachází s Palestinci, líčen coby ekvivalent toho, jak policie v Minneapolisu zachází s americkými černochy nebo jak se koloniální mocnosti chovají k domorodému obyvatelstvu“.

Mezi demokraty stoupá napětí a zmíněný komentátor (veterán v otázce izraelsko-palestinského konfliktu) se obává, že pokud se věci na Blízkém východě nezmění a nepodaří se znovu nastolit trend směřující ke vzniku dvou samostatných států, tedy Izraele a Palestiny, „exploduje nakonec nejen Izrael, Západní břeh a Gaza, ale také demokratická strana a každá židovská organizace a synagoga v Americe“.

Rozpory uvnitř americké levice se zatím neprojevují v důležitých krocích Bílého domu, na americké prezidenty se Izrael zatím skutečně může spolehnout. Jak ale upozorňuje text na webu časopisu The Atlantic, napětí se začíná promítat do jazyka americké administrativy. Mluvčí prezidenta během nedávného konfliktu opakovaně prohlásila, že si „Palestinci i Izraelci stejnou měrou zaslouží život v bezpečí a že se mají těšit stejné míře svobody, prosperity a demokracie“. A opakovaný důraz na rovnost je podle zmíněné analýzy zjevným posunem ve vidění konfliktu: progresivní levice tlačí na to, aby se Spojené státy zaměřily na „koncept lidských práv“ a nikoliv pouze na politické řešení. „Začínáme být svědky posunu k postoji, že pokračování konfliktu je nejen neudržitelné, ale také nepřijatelné,“ píše se v ní.

Týdeník The New Yorker zase na příkladu celoživotního levicového stoupence Izraele Petera Beinarta ukazuje, jak se v témže okamžiku proměňují postoje směrem k podpoře Palestinců, v tomto případě požadavku rovného práva na jejich návrat do Izraele. I tady probleskuje paralela mezi posunem ve vnímání příběhu amerických černochů, jak je dnes interpretován americkou černošskou komunitou a stále častěji akceptován v běžných médiích, a pozměněným „čtením“ příběhu Izraele a Palestiny. Američtí černoši dnes otevřeně mluví o potřebě rozsáhlých reparací za léta zotročení a nerovného postavení – a progresivní část americké levice začíná podobnýma očima vnímat postavení Palestinců na Blízkém východě.

Větší nezávislost

Posun koresponduje také z proměnou samotného postavení Izraele, jak ho třeba opakovaně popisuje i Fareed Zakaria na stránkách Respektu. Izrael se z věčně ohroženého státu proměnil v ekonomicky i vojensky zcela dominantního hráče v oblasti. Spolu s touto změnou oslabuje dosud převažující příběh neustále existenčně nejistého židovského státu, který vyžaduje bezpodmínečnou pomoc svého amerického spojence.

Do popředí se tak - opět analogicky k postavení amerických menšin - dostává odpovědnost silné většiny vůči slabší menšině, tedy Palestincům. Zakaria, v podstatě hlas amerického levicového středu, v podstatě přenáší morální odpovědnost za řešení neutěšené situace na Blízkém východě právě na Izrael, který si vzhledem ke svému postavení může dovolit přestát dnešní nepřátelství, ale morálně se tím odcizuje svému původnímu poslání.

Paradoxním doplňkem popsaného vývoje je skutečnost, že právě pro svou stále silnější pozici Izrael závisí na Spojených státech stále méně. Jak upozorňuje nedávná analýza deníku The New York Times: zatímco v roce 1981 představovala americká pomoc zhruba 10 procent  izraelského HDP, dnes činí spíše jedno procento. Izrael také projevuje stále větší nezávislost na pohledu amerických administrativ, což se projevovalo právě třeba v neshodách mezi izraelským premiérem Netanjahuem a Barackem Obamou, který se neúspěšně snažil tlačit na zastavení další výstavby izraelských osad na Západním břehu.

Ostatně i v právě ukončeném konfliktu začal americký prezident Biden naléhat na zastavení palby teprve ve chvíli, kdy už o něm aktéři konfliktu jednali za asistence Egypta a Izrael s ním v podstatě souhlasil. Ve Spojených státech, respektive v jejich levicové části, se tak zjevně přehodnocuje pohled na tradičního spojence, což se může časem promítnout i do skutečné zahraniční politiky USA. A ve stejnou chvíli se sám Izrael proměňuje v hráče, který se na názor Washingtonu zase tolik ohlížet nemusí.