Obranná smlouva není vstupenka pro americkou armádu, ale lístek k zodpovědné obraně

Je obranná smlouva s USA -  Defence Cooperation Agreement (DCA) – velkou událostí, nebo jen formálním dokumentem, který právně ukotví spolupráci obou zemí? Obojím. Dohoda, kterou v úterý podepsala česká ministryně obrany Jana Černochová se svým americkým protějškem Lloydem Austinem, nás dostává z pozice černého pasažéra NATO, do které jsme se dostali v posledních patnácti letech přehlížením spolupráce se spojenci a podceněním významu armády i jejího zapojení do aliančních struktur.

Česko patřilo v posledních patnácti letech k zemím aliance s nejmenšími výdaji na armádu – v procentech HDP. Na počátku třetí dekády tohoto století jsme disponovali armádou s pár stíhačkami, třicítkou tanků a několika vrtulníky, byli jsme prakticky bez protivzdušné obrany a nedokázali jsme plnit armádní dohody s NATO, respektive představitelé aliance při vědomí kritické situace armády zadávali Česku jen přiměřeně malé úkoly. Stav armády se dal shrnout do jedné věty: Česko má respektované vojáky sloužící v zahraničních misích, ale mizerně vyzbrojenou armádu.

Podpis DCA by měl vést ke změně. Smlouva totiž přináší právní podmínky spolupráce s USA na modernizaci naší armády. Bez smlouvy by do toho Washington nešel. Nabízí nám totiž zbraně, licence, možnost se podílet na opravách či komponentech výzbroje, k jejichž know-how má přístup jen spolehlivý partner. A tím jsme do počátku ruské agrese na Ukrajině nebyli především zásluhou Miloše Zemana a jeho nápadů být zadobře nejen s USA, ale i rizikovými a nebezpečnými Rusy a Číňany.