Mohou být excentričtí populisté k něčemu dobří?

V uplynulých dnech se mohlo zdát, že svět zaplavil v nejrůznějších převtěleních Donald Trump. V Argentině nabyl podoby nevšedního ekonoma a televizní celebrity Javiera Mileie, který s nečekaně velkým dvanáctiprocentním náskokem zvítězil v tamních prezidentských volbách. V Nizozemsku se o pár dní později zhmotnil v postavě veterána tamní politické scény, známého islamobijce Geerta Wilderse, jenž stejně nečekaně dominoval tamním parlamentním volbám. S jejich americkou předlohou spojuje oba muže excentrické vystupování, silná slova, rozmáchlá gesta. Je snadné je k sobě přirovnávat, podobně silně se jich obávat nebo nad nimi třeba mávat rukou.

Ve skutečnosti se ale jedná o optický klam. Trumpa, který oběma svým kolegům nadšeně gratuloval, spojuje s Mileiem a Wildersem ze všeho nejvíce právě excentrický a zneklidňující politický styl slibující na symbolické rovině rozchod s usazenou elitou a zaběhnutými pořádky. Ty jsou ovšem v praxi pro každou z „postižených“ zemí radikálně odlišné a recepty na jejich změnu jakbysmet. Mezi populisty je vlastně obrovský rozdíl: někteří skutečně právem vzbuzují strach, jiní naopak mohou pro své země představovat jistou naději.