Trumpovi k Venezuele: Co rozbiješ, za to neseš zodpovědnost

Je ještě příliš brzy na to, abychom měli jasnou odpověď na otázku, co se ve Venezuele stane poté, kdy byl administrativou Donalda Trumpa odstraněn prezident Nicolás Maduro, aby mohl čelit soudnímu řízení ve Spojených státech. Na základě podobných amerických zásahů v jiných částech světa mám však celou řadu otázek.

Koalice vedená NATO 19. března 2011 zahájila vojenskou intervenci a výhradně s využitím leteckých sil vstoupila do libyjské občanské války. Ta nakonec vedla ke svržení vlády plukovníka Muammara Kaddáfího a v říjnu téhož roku i k jeho zabití opozičními silami. O deset dní později jsem napsal komentář, který končil slovy: „Drahý Bože, prosím, dopřej prezidentu Obamovi štěstí.“ Hlavní myšlenkou textu bylo to, že Barack Obama právě napomohl svržení libyjského vůdce, aniž bychom měli na místě síly, jež by dokázaly ovlivnit další vývoj. 

„Libyi neznám,“ psal jsem tehdy, „ale instinkt mi říká, že jakýkoli slušný výsledek tam bude vyžadovat pozemní jednotky – buď v podobě vojenské pomoci povstalcům, aby Kaddáfího odstranili, jak si to přejeme, nebo v podobě mírových sil po jeho pádu, jež by fungovaly jako rozhodčí síla mezi kmeny a frakcemi a pomohly s přechodem k demokracii. Ty jednotky však nemohou být naše. To si rozhodně nemůžeme dovolit.“

Kdo tedy nakonec rozhodoval a dohlížel na další fázi vývoje? Ukázalo se, že nikdo. Tím, že jsme povstalcům poskytli pouze letecké krytí, ponechala naše intervence dění v zemi na místních mezi sebou soupeřících silách, kmenech a milicích, jež byly rozdělené už tehdy – a zůstávají rozdělené dodnes. Téměř patnáct let poté je Libye stále v chaosu: o kontrolu nad státem soupeří dvě vlády a země nadále zůstává nebezpečnou startovací čarou pro uprchlíky a migranty z celé Afriky, kteří se přes Středozemní moře vydávají do Evropy.