Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Evropský motor se zadřel. Macron pořád něco říká, Němci nevidí, neslyší

Emmanuel Macron a Angela Merkel; 19. dubna 2018 • Autor: Profimedia.cz, AFP
Emmanuel Macron a Angela Merkel; 19. dubna 2018 • Autor: Profimedia.cz, AFP

Příští týden uplyne rok od slavnostního restartu francouzsko-německých vztahů, podpisu nové Elysejské smlouvy z roku 1963 - a blížící se výročí přimělo ředitele Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) Marka Leonarda k neveselému verdiktu. “Spolupráce mezi Francií a Německem je nejdůležitější spojenectví v EU,” začal před skupinou zahraničních novinářů v Berlíně včetně zpravodaje deníku The Guardian. “A je v naprosto pokaženém stavu,” dodal šéf renomovaného think-tanku.

Francouzští a němečtí politici stáli na počátku poválečného usmíření Evropy a jejich dohody dlouho určovaly tempo na kontinentu. Jak kvůli populační převaze obou zemí, tak proto, že reprezentovaly dva rozdílné kulturní celky, kalvínský sever a katolický jih - a ve francouzsko-německém kompromisu se mohli najít všichni ostatní. Na nějakou dobu tohle narušil vstup Velké Británie do EU, respektive její rozšíření o postkomunistické státy, protože ty společně s Brity často vyvažovaly francouzsko-německý motor, formovaly blokační menšinu při přijímání evropské legislativy.

To teď s odchodem Britů z Unie končí a těžiště v EU se plně vrací na Rýn. Řada zemí zejména na východě kontinentu z toho má husí kůži, ale Leonard je jen jedním z těch, kdo upozorňují, že problém je ve skutečnosti opačný: nehybnost francouzsko-německého dua. “Německo je politicky paralyzované, neschopné jakýchkoli zásadnějších rozhodnutí kvůli neshodám uvnitř koaliční vlády, a pravděpodobně to tak zůstane až do voleb v září 2021,” potvrzuje Leonardův kolega z pařížské Nadace pro strategický výzkum (FRS) François Heisbourg. “Macron má nápady, pořád něco říká. Německo na to reaguje tak, že si konstantně zacpává uši,” dodává.

Německé ticho bylo „hlasitě“ slyšet už po projevu francouzského prezidenta na sorbonnské univerzitě v září 2017, několik měsíců po jeho nástupu do funkce. Macron tehdy ve dvouhodinové řeči chrlil jednu iniciativu za druhou, od nové konsolidace eurozóny přes návrat evropské armády na stůl až po založení speciální klimatické banky na financování přechodu k bezemisní ekonomice v Evropě. Německá kancléřka Angela Merkel na to tehdy jen reagovala, že jde o “zajímavé vstupy do debaty”- a u toho už zůstalo. Ani ona, ani její nástupkyně v čele CDU, pozdější ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer, se ničeho konkrétního z Macronovy nabídky nechopily.

Částečně za to mohou zmíněné názorové neshody uvnitř německé vládní koalice. CDU je například proti speciálnímu evropskému rozpočtu jen pro eurozónu, jak to navrhl Macron, protože za tím – a do značné míry oprávněně - vidí způsob, jak by měli němečtí daňoví poplatníci dotovat slabší evropské ekonomiky. Němečtí konzervativci naopak souhlasí s posílením schopnosti evropských členů NATO samostatně vojensky jednat, ale proti je tentokrát vládní levice z SPD (větší transfery v rámci eurozóny by jí zase tak nevadily).

Část problému je ale strukturální. Většina Francouzů je toho názoru, že ani Francie, ani Evropa nefungují úplně dobře, a obojí je tudíž potřeba změnit, reformovat - jakkoli na způsobu a míře změny se neshodnou, viz už dva měsíce trvající pouliční protesty a stávky proti důchodové reformě ve Francii. Macrona to tlačí do pozice, že musí být - slovy ředitele ECFR - “vlajkonošem narušení, rozchodu se statusem quo”.

Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen

Němci jsou naopak většinově spokojení se stavem své země, jejich poptávka u lídrů je přesně opačná, a verbální hyperaktivita francouzského prezidenta jim zjevně začíná přerůstat přes hlavu. Když před nedávnem Macron prohlásil, že se NATO nachází ve stavu “klinické smrti”, z Berlína na stránkách vždy dobře informovaného deníku Financial Times zazněla výzva, aby Macron přestal se svým “intelektuálním trumpismem”, jehož střepy pak musí Angela Merkel sbírat a pracně lepit evropské spojence dohromady.

“To je jeden důvod, proč má zbytek Evropy zajímat nefunkční francouzsko-německý vztah,” upozorňuje politolog Leonard. “Druhý je ten, že pokud Paříž s Berlínem nedospějí k dohodě, vůbec ničeho nedosáhneme.” Nadcházející roky přitom nesvědčí o blížící se evropské siestě. Naopak, další integrace eurozóny, další evropský rozpočet, zelená legislativa, cesta k bezuhlíkové ekonomice nebo nové nastavení vztahů s Ruskem - to všechno by bylo těžké v rámci EU27, i kdyby francouzsko-německý motor dobře běžel. “Takto to bude téměř nemožné,” míní François Heisbourg.

Z českého pohledu je důležitá ještě jedna věc: evropsky znehybnělá německá vláda znamená, že Emmanuel Macron má vždycky jeden krok náskok a francouzské politice se daří nastolovat v Evropě vlastní témata. Typickým příkladem je sjednocení minimální mzdy ve státech EU (nikoli stanovení jedné výše, ale sjednotit pravidla, jak jí určit). Je to klasické francouzské téma, Macron o tom mluvil už v sorbonnském projevu, a před ním každý francouzský prezident; z většiny ostatních států se však zatím vždy ozvala rezistence.

Předpokládalo se, že do čela kriticky nastavených zemí - mezi něž patří také Česko - se postaví byznysově vstřícnější Německo. Němci se ale ponořili do svých problémů a nechali Macrona mluvit. A ten nejen mluvil, nýbrž i jednal. Navrhl novou šéfku Evropské komise, která ještě nyní v lednu přijde s konkrétním návrhem, jak by mohla vypadat budoucí evropská minimální mzda. Odříkaným chlebem se tedy bude EU vážně zabývat a je velmi pravděpodobné, že v nějaké formě projde, protože Francie už má na své straně většinu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].