Senát udělal dobře

Většina senátorů dnes zvedla ruku pro podání žaloby na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Důvodem je jeho letošní amnestie, odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy a ignorování rozsudku Nejvyššího správního soudu, aby jakkoliv (souhlasně či nesouhlasně) rozhodnul o soudním čekateli Petru Langerovi. 

Jak už to u Klause bývá, Česko je rozděleno napůl, zřejmě jen málo lidí, zajímajících se o politiku, se staví k rozhodnutí Senátu lhostejně. Přitom určitě existují dobré argumenty proti žalobě Klause: politické (posune ho to do role mučedníka a pomůže mu to tak v další kariéře), věcné (žalovat prezidenta na samém konci jeho volebního období nemůže vést k hmatatelnému potrestání), psychologické (Klausovo chování není tím, co by se mělo vejít pod pojem “velezrada”), lidské (žaloba na Klause působí “zbaběle”, protože přichází ve chvíli, kdy ztrácí moc). 

To všechno je pravda, přesto je dobře, že se senátoři snaží naplnit jednu ze svých ústavních pravomocí a pohnat prezidenta k odpovědnosti. 

Klaus se několikrát choval jako neomezený mocnář a z ústavy dělal trhací kalendář. Místa, kde je formulovaná nejasně (prezident podepisuje mezinárodní smlouvy), si vykládal ve svůj prospěch, nikoli ve prospěch země a neprojevoval nejmenší ochotu k ústupkům. 

V případu zmíněného Petra Langera se dopustil očividné svévole, když s pocitem beztrestnosti ignoroval rozsudek soudu. 

Amnestie tak jednoznačný případ není, prezident jednal v rámci své pravomoci, při obecnějším pohledu lze ale vykládat zastavení trestího stíhání u nejtěžších hospodářských trestných činů za útok na právní stát. Nebo jinak řečeno na princip, že stát spravedlivě hájí nedotknutelnost soukromého majetku a trestá snahu o jeho narušení. Abolice totiž vedla k tomu, že si v řadě případů zločinci mohou nechat nakradený majetek na úkor postižených. 

Bylo by jistě lepší, kdyby Senát pohnal prezidenta k Ústavnímu soudu už před lety, kdy vrcholil největší problém, a sice případ Langer. Jenže tehdy v Senátu chyběla politická vůle. A každé politické rozhodnutí se děje až ve chvíli, kdy je pro jeho vykonání dostatek hlasů. 

Další argument pro žalobu je praktický: Klaus zacházel s Ústavou tak svévolně, že nyní potřebujeme nějaké její body vyjasnit - to se týká zmíněné amnestie nebo ratifikace mezinárodních smluv.

Pojem velezrada zní nabubřele, ale Klausovi se nic tak hrozného neděje. Jak píše senátorka Eliška Wagnerová na svém webu, jde o tzv. ústavní delikt, čili jakési kvazi kárné provinění. Pokud existuje vážné podezření, že  Klaus ústavu porušoval, měl by se z toho v jakémsi kárném řízení zpovídat. 

A ještě poznámka k odrážděné reakci pemiéra Petra Nečase. Ten nazval snahu zažalovat Klause “ubohostí”. Nečasova nervozita je ale pochopitelná. Ústavní soud by mohl ve svém odůvodnění  sdělit, jaké jsou při vzniku amnestie pravomoci premiéra. A pokud se ukáže to, co tvrdí řada ústavních právníků, tedy že Nečas mohl skandální lednovou amnestii odmítnout, bude mít premiér na krku vážný problém potvrzený nejvyšší ústavní autoritou.