0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě16. 1. 20204 minuty

V rytmu balkánské dechovky

Veronika Horáčková
smart

Vystupujeme s davem dalších zvědavců na maličkém autobusovém nádraží a míříme do improvizovaného turistického centra. V poloprázdné místnosti stojí jenom stůl plný letáků a prospektů a zmatený student, který nám podává chaotické informace. Přijeli jsme do Guči, horského městečka na západě Srbska, kde se právě koná 59. ročník legendárního festivalu balkánské dechovky Sabor trubača.

Procházíme kolem úhledně seřazených taxíků a míříme do centra. Jsou čtyři hodiny odpoledne, takže ulice jsou ještě relativně prázdné. Usazujeme se v místní hospůdce. Přítel si dává pivo, já zůstávám u minerálky. Přece jenom musím v tom vedru vydržet až do večera. Občas kolem nás projde parta hipíků ze západní Evropy, čas od času se někde mihne vyhrávající kapela a sem tam k našemu stolu zamíří cikánské dítě, zahraje nám na trumpetku nebo předvede břišní tanec a vztáhne k nám ruku. Prvnímu dítěti ještě dáme pár dinárů, ostatní už mají smůlu.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Zvedáme se a míříme k řece. Je tady i koupaliště, ale plavky jsme nechali v hotelu, takže se jenom opláchneme v říční vodě. A nejsme sami. Ve vodě se cachtá skupina rozjařených Španělů, blonďatých nizozemských dětiček a několik místních. Na břehu posedávají lidé, kteří sem zamířili z nedalekého stanového městečka, kouří, popíjejí a sledují zapadající slunce. Občas někdo zadrnká na kytaru, sem tam zazní z některé restaurace pronikavý tón trumpety.

Večer se blíží a my se znovu vydáváme do centra. Jak se stmívá, ulice se plní lidmi. Za chvíli se už prodíráme davy, které se přišly podívat na tradiční průvod kapel, které se ucházejí o vítězství v prestižní dechovkové soutěži. Nenechte se totiž mýlit, dechovka je na Balkáně nesmírně populární a přitahuje všechny věkové kategorie. Na rozdíl od té české je totiž pěkně divoká.

Po chvíli se průvod rozpouští a nastává „volná zábava“. Přijely sem soubory z celého světa, takže si nenechají ujít žádnou příležitost se divákům náležitě představit. Hrají jak na oficiálních pódiích, která jsou roztroušená po celém městě, tak po hospodách, kde se snaží z posluchačů vyloudit nějaký ten dinár. S blížícím se večerem se dostávají hudebníci i diváci do varu. Bubeníci s potem na čele urputně mlátí do bubnů, dechaři zběsile kvílejí na nástroje a obecenstvo tleská, skáče, hvízdá a vzájemně se vyzývá k tanci.

Je tma a ve městě panuje vzrušení z nadcházejícího koncertu. Zdá se nám, jako bychom se ocitli ve filmu Emira Kusturici. Prodíráme se spletí uliček mezi restauracemi, v nichž se ostošest rožní selata a pivo teče proudem, a stánky, ve kterých se dá koupit opravdu všechno – tričky se Slobodanem Miloševićem počínaje a žehlicími prkny konče. Na každém rohu hraje jiná kapela, ale všude se tančí a zpívá. Na ikonickou sochu trubače vyšplhalo pár lidí a zapaluje dýmovnice. Mezitím vcházíme do areálu, kde se koná hlavní koncert. Dnes večer se představí největší hvězdy současné balkánské dechovky: Boban a Marko Markovič Orkestar. Půl druhé hodiny tančíme, zpíváme a užíváme si uvolněné atmosféry. Ty největší hity jsme během dne slyšeli hned několikrát, takže si už připadáme jako místní.

Je skoro půlnoc a my míříme zpátky na nádraží. Autobus je plný cestujících všech národností, kteří vzrušeně hovoří o svých festivalových zážitcích. Ať už si dali pečené selátko a sklenku rakije, zaskotačili si na některém z koncertů nebo jen tak seděli u řeky a rozjímali, byl to zážitek, na který jen tak nezapomenou.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].