Ve vedlejším stanu se nějakou dobu vede rozhovor o tom, kdo v něm rozdrobil makovku z eibentálské pekárny. Z poslouchání rozhovoru mě vytrhuje budík, který zvoní v 9.30. Není to brzo, ale houpání světa kolem mě naznačuje, že tohle ráno na Festivalu Banát nebude snadné. S prázdnou lahví a kartáčkem na zuby vylézám nad kemp k prameni, ze kterého pomalu vytéká průzračná chladivá voda. Ve frontě na vodu je dost času podělit se o zážitky ze včerejšího večera. Já během koncertu Wohnoutů narazil na několik Bulharů. Pozvali mě na bezednou zásobu slivovice, kterou jsme zajídali skvělými domácími rajčaty.
V 10 hodin se scházím u sprch s Ivčou a Pájou. Poznali jsme se během dvacetihodinové cesty festivalovým vlakovým expresem. Čekání na další účastníky dnešního výletu nám zkracují dva mladíci, kteří se sprchují v kabině z poloprůhledného plastu a svými hláškami baví nejbližší okolí. Když přijde Pepa s Verčou, přátelé z vysoké, můžeme vyrazit na výlet. V Banátu je na všechno dost času, zajdeme si tedy nejprve do asi 2 km vzdálené Ujbányje ke krajanům na česnečku.
Posilněni odcházíme směrem k vyhlídce Cucuiova. Panuje poměrně velké horko, naštěstí je většina cesty ve stínu. Procházíme bukovými a dubovými lesy, které nám připomínají domov. U nás doma to ale nebývá tak do kopce. Potkáváme další návštěvníky festivalu, se kterými po chvíli bloudění zahajujeme výstup na špičatý vrchol Cucuiova (754 m.). Vede na něj jen prudká prašná cestička vyšlapaná lesem.
Vrchol je kamenitý a holý, takže poskytuje nádherný výhled na banátské kopce, na Dunaj a za něj na Srbsko. Jenže náročný výšlap a prudké polední slunce opět rozbouřily můj žaludek a já nemám pomyšlení na nic jiného než se schovat zpět do stínu stromů. Z naší výpravy v tom nejsem sám, a tak po sestupu uleháme na kraj louky, kde přemítáme, zda šustění v nedalekém remízku neznačí přítomnost medvěda.
Cestou zpět se zastavujeme u pramene. V tom neuvěřitelném horku si zchlazení užíváme a bezmála půl hodiny dokola plníme kelímky vodou a vyléváme si je na hlavu. Nadšeně vydechujeme a ve tvářích se nám zračí extáze.
V podvečer přicházíme ke hřbitovu v Eibentálu. Chvíli pod sebou pozorujeme nádhernou vesnici, ve které žijí téměř 200 let Češi, a přemýšlíme o jejím osudu. Pro turisty je to malebné místo, místním mladým se ale nedivím, že za prací a životem odcházejí jinam, třeba do Česka.
Od hřbitova je to k hlavním festivalovým pódiím v Ujbányji asi 5 km. U kempu se koupeme v potoce. Voda ve sprchách se stejně bere z něj. Pak procházíme kolem domů místních a dáváme si tu bramborák, tu kuřecí polévku, maso ve vinných a zelných listech i pljeskavicu. Když pak posloucháme českou muziku na českém festivalu v české vesnici kdesi v Rumunsku, připadáme si zázračně.
Autor je programátor, muzikant a fotograf.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
