Pochod Praha-Prčice

Je sobota 16. 5. a mně zvoní budík v půl páté ráno. Venku pomalu svítá a ptáci zpívají. Předtím, než vyrážím na svůj čtvrtý pochod Praha–Prčice, zkontroluji, jestli mám připravené vše nezbytné – pohodlné oblečení, obsah batohu a hlavně to nejdůležitější – pohodlné boty.

Jako každý rok nás i letos čeká trasa dlouhá 44 km. Z Hlavního nádraží jedeme rychlíkem Choustník do Benešova. Ve vlaku je hlava na hlavě, pomalu si není kam sednout. Většina lidí si koupila místenky, někteří mysleli i na své čtyřnohé miláčky. V jednom kupé tak měl místenku i pes. My stojíme v uličce. V Benešově se přes lidi málem nedostaneme ven.

Vyjdeme z nádraží a míříme k nedaleké sokolovně na start, kde dostaneme nezbytnou součást našeho pochodu – mapu. Na její zadní straně je prostor pro razítka, která se sbírají na stanovištích. Když máte v cíli všechna, dostanete za ně malou botičku. Její barva je na začátku pochodu ještě tajemstvím.

Vyrážíme s dobrou náladou směrem ke Konopišti. Po ránu tam kromě nás a pár dalších pochodníků není ani živáčka. Po deseti kilometrech docházíme k prvnímu punktu U Semby, kde nás čeká také první odpočinek. Do cíle nám zbývá 34 km. Kousek od železničního mostu počet lidí houstne. Na naší trasu se totiž napojuje další trasa z Bystřice u Benešova.

Jde se dobře, povídáme si o všem možném a cesta příjemně ubíhá. Ani nemáme pocit, že už máme něco v nohách – únava zatím není znát. Větší kus cesty máme nicméně stále před sebou. S naším tempem člověk stíhá vnímat i krásy okolní krajiny. V první hospodě volí většina lidí pivo, já dávám předost malinovce. Je to příjemné osvěžení, hned se nám jde lépe.

Další punkt je v zámku ve Vrchotových Janovicích na 22 km – tedy v polovině cesty. Zde máme nejdelší, asi půlhodinovou, pauzu na oběd. Jako každý rok si tu dáváme klobásu. Sedáme si na trávu a hodnotíme dosavadní průběh pochodu. Dva z naší skupiny nás opouští a jdou na vlak do nedalekých Olbramovic. Nadšení pro hokej je větší než touha získat další botičku.

Po obědě se snažíme své nohy přemluvit k chůzi. Víme, že cíl už není daleko. Cesta nyní vede po asfaltové silnici do vesnice Veselá Lhota a odtud do Vojkova.

Docházíme k dalšímu punktu – autobusové zastávce ve Vojkově. Po získání dalšího razítka si jdeme odpočinout do nedaleké hospody.  Náš cíl se opět přiblížil. Zbývá nám pouhých 15 km.

Cítím, že své nohy musím přemlouvat ještě více než po poslední pauze, a proto si dávám na uši sluchátka s hudbou.  Pomáhá mi to, ke konci cesty již člověk rytmus chůze tak snadno neudrží a při hitech skupiny ABBA se jde mnohem líp.

Vždy se ve Vojkově chodilo okolo domova pro seniory, ale letos stejně jako loni vede cesta oklikou přes vesnici. Tady značení pořadatelů ignorujeme a vydáváme se stejnou cestou jako vždy – okolo domova. Je to o něco kratší a na naší značenou cestu se znovu napojujeme. Pokračujeme přes obec Lavičky, vzhůru přes mírný hřebínek do Mezného, kde na nás čeká tajný punkt. Zde se dozvídáme se, že jsme pouhých devět kilometrů od cíle.

V Mezném nás čeká tradiční poslední zastávka v místní hasičárně. Odtud vyrážíme na poslední úsek pochodu.  Na všech je znát únava, nohy začínají bolet, mnohým se tvoří puchýře. Všichni ale víme, že to nevzdáme.

Pole se náhle mění na asfalt a mně se pomalu objevují slzy v očích… takhle dojmout sama sebe. Jsou to slzy úlevy. Člověk si může říct: „Jo, zvládla jsem to!“ A už vidím i ,,náš roh,“ kde se naše parta pochodníků sejde. Společně se pak vydáváme pro další botičku. U příslušných stánků odevzdávám mapu s razítky a odměnou nám je ZLATÁ botička.  

Cesta domů je trochu dlouhá. Fronta na vlak se táhne skoro až na náměstí, a proto volíme tu kratší – na přímý autobus do Prahy. Nicméně fronta, ač je krátká, se vůbec nehýbe. Po dvou a půl hodinách čekání se konečně dostáváme do autobusu. Máme štěstí, protože sedíme, ale ne všichni.

Domů se dostávám kolem půl dvanácté, dávám si rychlou sprchu a hurá do postele. Byl to náročný den, přesto skvělý. Příští rok se do Prčic vydám znovu.