0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě27. 2. 20194 minuty

Neztrácet čas spaním

Vítek

Probouzím se za světla. Ležím na zádech a chvíli si prohlížím ruce a přemítám, jestli jsou fakt moje a jestli od včera vyrostly. Rodiče ještě spí vedle mě. Vím, že se jim nebude chtít vstávat a že je na to musím pomaloučku připravit. Začínám žvatlat a překulím se na břicho. Postupně přidávám na hlasitosti. Máma otevře oči a usměje se na mě „Jak ses vyspal?“ Něco brblám a ona s úsměvem zase zavírá oči, tak se musím ozvat důrazněji. Vstává, odnáší mě do obýváku. Položí mě a chce mě začít převlékat – tak to ne, nejdřív to tu musím zkontrolovat – napravo, nalevo, nahoře, dole, tuhle, tamhle, co to tu máme. No dobře, přebalit, zacvičit a převléci.

V obývákové postýlce mě čeká spousta práce – musím se věnovat všem chrastítkám, trochu je omlátit, zakousnout všechny plyšáky a na břiše se otočit jak ručičky hodinek kolem dokola. Mezitím si máma udělá snídani a začne jíst – ale u toho nesmím chybět! Máma sní tři lžíce, zbytek musí počkat.

Reklama

Na zemi se mi teď být nechce, tak mě vezme máma na rameno a jdeme na prohlídku bytu – musím prozkoumat, co se od včera změnilo. Procházíme všechny místnosti, a kde potřebuju, tam mi máma zastaví na dýl. Je toho velká spousta k pozorování, rodiče říkají, že by se mi hodila soví hlava – ta je dostatečně otočná. Ale být u mámy na rameni je taky dobrý – jen občas mi ve výhledu překáží její hlava. Ale když potřebuju, tak ji za vlasy přetočím nebo přitáhnu. Máma křičí. No ale na co by tam jinak ty vlasy byly?

Nějak mě začíná vše připadat namáhavé, nespokojeně brblám a máma pochopí, že chci spát. Chvilku mě pochová a po 20 min se probouzím v postýlce. Mámin úsměv je málo nadšený: „To už ses probudil?“ No, ale přece i v Respektu psali, že šlofík má být ideálně 20 min. „Krátký spánek zvyšuje bdělost a výkon, zlepšuje soustředění a motorické schopnosti.“ (Respekt 45/2018) A to přesně potřebuju!

Zase mlátím různými chrastítky o sebe, všechno na co dosáhnu, zkouším nacpat do pusy – ale hračky jsou tak lišácky udělaný, že se tam celý nevejdou. Ha, máma něco dělá na pultě, to mě moc zajímá, to musim vidět!!! Varná konvice hučí, červená světýlka na sporáku a na troubě. A těch věcí, co tu leží, to chci. Máma rezignuje na přípravu oběda, nakojí mě a začneme se chystat na procházku do lesa. Moc nechápu, co na tom mámě tak trvá – stačí přeci obléknout mě a sebe a jde se, ale pro mámu je to jak výprava do kosmu. A když konečně zamkne byt a vyrazí po schodech dolů, hned se otočí, protože ještě zapomněla dudlík a telefon.

V kočárku to mám rád a jsem zvědavý na ten les. Ale nejdřív musíme projít sídlištěm: paneláky, sem tam strom, zatáčka, kopec, zatáčka. Asi jsem usnul, protože jsme zase u našeho paneláku a máma mi sděluje, že v té zimě se jí nechtělo být venku dýl než hodinu a že jsem si dal dvacet a les zaspal. Zase. Začíná mi připadat, že „jít do lesa“ je jinotaj pro „jít spát“.

Čteme si v křesle. Máma něco povídá, ale já fascinovaně zírám na ty obrázky – jsou tak nádherně barevné a je tam toho tolik – těším se, že to venku bude taky tak barevné, až roztaje sníh. Potom si užívám herní deky na podlaze – jsou tu taky chrastítka a mlátítka, panenka, háčkované zvíře, míček, který se mi „áááá“ vždycky zakutálí moc daleko, opravdová lahev s vodou – taky se nevejde do pusy, gumové kostky krásně vržou o dásně. Je toho hodně a zase kňučím únavou. Máma mě vezme. Snaží se mi vysvětlit, že by mi pomohlo zavřít oči. Vůbec nechápu, jak to myslí. To přeci nejde, oči se nedají jentak zavřít, musí furt koukat, co je kolem. Ale nakonec si zase dám dvacet.

Hurá, přichází táta, hned si mě bere do náručí a nosí a chová a dělá legrace. Třeba se zrcadlem, to je totiž ohromná zábava – že jsme tady i tam, a taky na sebe bafáme nebo se po něm různě plazím. Moc mě to baví, ale tátu to asi zmohlo, takže si musí schrupnout na gauči.

Večer mě máma bere do ložnice, na posteli mě vleže kojí. Myslí si, že při tom usnu, ale to fungovalo jen, dokud jsem byl malý. Převaluju se, vrtím a mručím tak dlouho, až mě konečně vezme do náruče, kolébá a zpívá – to se hned usíná příjemněji. Přesně za 115 minut se znova probouzím. Vím, že nejsou daleko, stačí zakňučet. Přibíhá táta a dává mi do pusy dudlík. Vyplivuju. Táta se znova snaží trefit dudlík do mé pusy. Nepochopil to, tak chytím rukou dudlík, demonstrativně ho odhazuji v dál a řvu – chci druhou večeři, přece!

Vítek, 6 měsíců, v domácnosti.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].