Jsou asi dvě hodiny po půlnoci. Spím docela tvrdě. V hlavě se mi tvoří různé snové formace. Na pozadí všech však zní jedna známá melodie. „My tříí kráálovéé jdééme k váám, štěstíí zdravíí vinšůůjem váám…,“ probouzí mě studený pot. A to i když je teprve listopad a tříkrálové ledovky čekají ještě za mnoha dveřmi.
Ráno hodím do kabelky jogurt a mandarinku, posnídám až v práci, zavazuji si tkaničky a spěchám do blízké kanceláře Diecézní charity Plzeň. Mám pocit, že už teď nestíhám, a to i když na Tříkrálové sbírce Plzeňska a Karlovarska pracuji aktivně již měsíc. Skupinky koledníků sice pobíhají ulicemi měst jen 14 dnů v roce, ale přípravy, peněžní vyčíslování sbírky a celoroční podpůrná kampaň dobrovolníků, si vyžadují mnohem více času.
„Ale slečno, my tu už dávno koledujem, ale ne o peníze, chodíme od baráku k baráku na panáky!“
Zpoza počítače na mě na pracovišti dvakrát do týdne pravidelně padá zlatá kometa, připevněná izolepou na dřevěné tyčce. A připomíná mi, že čas i ve hvězdných galaxiích běží neúprosně. Na mapě plzeňské diecéze vyhledávám bílá místa, která naši koledníci ještě neprošlapali. Oslovuji místní farnosti, školy i spolky a snažím se v lidech probudit zájem o zformování skupinek, jež budou s křídami v rukou chodit od domu k domu a psát na ně tři písmena K+M+B připomínající jména tří králů a skrývající požehnání příbytku. Reakce jsou různé. „Ale slečno, my tu už dávno koledujem, ale ne o peníze, chodíme od baráku k baráku na panáky!“ slyším hlas jednoho z dobrovolných hasičů a vím, že v této vesnici mají sice soucit s podroušenými spoluobčany, ale kasičky s charitními záměry asi nepodpoří. Škoda – bolavé hlavy místních i potenciálního obsahu kasiček, který mohl podpořit třeba domov pro seniory v blízkém městě.
Nevadí. Obcházím přednášky na místní univerzitě, zvu studenty k aktivní účasti při sbírce, oslovuji skautské družinky a u toho vzpomínám na jednu ze světlušek, která při loňském koledování udělala imigrantské faux pas. Na dveřích jednoho z bytů uviděla kulatou nálepku přeškrtnuté mešity a holohlavému obyvateli, jenž jí otevřel, s bezelstným úsměvem vpálila: „Jéé, tak u vás bydlí ti uprchlíci?“ Snaha celou situaci zamést o to hlasitějším zpěvem, se tehdy projevila jako účinná. Naštěstí.
Při minulé sbírce jsme na plzeňské koleje historicky poprvé vypustili tříkrálovou tramvaj. Letos chceme jezdit reprízu. Do ulic si i v lednu 2017 vezmeme čepice, rukavice, šály a šátky a budeme doufat, že nás lidé nebudou jako loni obviňovat ze sluníčkářského a muslimského zahalování. Obhajovat nutnost se v zimě teple obléci je totiž mnohem méně úsměvné než situace koledující holčička vs. Konvičkova nálepka na dveřích.
Na konci pracovního dne odcházím domů ještě se dvěma pytli ubrusů, závěsů, potahů a přehozů, ze kterých bude můj kamarád – švadlenka – šít královské pláště pro velké i malé koledníky. Cestou se zastavím ve večerce, kde rozesmátá vietnamská prodavačka hodnotí, co vidí: „ Hóódnee, jako stómécek.“. Ano, už toho mám opravdu hodně.
Autorka je koordinátorkou Tříkrálové sbírky v plzeňské diecézi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
