Zdrogovaná OSN

Letos uplynulo sto let od přijetí první mezinárodní dohody o regulaci narkotik, a svět si může gratulovat: máloco se mu povedlo tak zpackat jako politiku nakládání s látkami měnícími vědomí. Výroba a pěstování ilegálních drog dosahují historických maxim, 200 milionů obyvatel planety země je na nich závislých, věznice praskají ve švech a ozbrojené konflikty poháněné narkotiky v nebývalé míře ničí země třetího světa. Člověk nemusí být zastáncem plošné legalizace, aby mu došlo, že za současný stav může tvrdá paušální prohibice, která se donedávna starala o jediný cíl: zničit produkci drog a pozatýkat pokud možno všechny, kdo s nimi přišli do styku.

Tento týden proběhla ve Vídni ministerská konference Organizace OSN pro zločin a drogy, která měla vymyslet, jak s protidrogovou politikou postupovat na mezinárodní úrovni dál. Skončila podobně neslavně jako dosavadních sto let. Konzervativnější země vytrvalo blokují odvážnější změny a trvají na represivních prioritách.

Přitom nejen Spojenými státy tažená válka proti drogám, ale i trojice platných mezinárodních úmluv na úrovni OSN je ve 21. století zralá na reformu. Zařazení různých látek a rostlin mezi ilegální narkotika probíhalo v minulosti nelogicky, ovlivňovaly je zájmy farmaceutických firem i imperiální předsudky západní části světa, takže dnešním vědeckým poznatkům o nebezpečnosti neodpovídá. Jak trefně poznamenal vysoký úředník Světové zdravotnické organizace - kdyby tehdy země východu a jihu strkaly nos do našich věcí jako my do jejich, pravděpodobně bychom se dnes řídili celosvětovou úmluvou o zákazu alkoholu.

Je neúnosné se dál tvářit, že kokové listy jsou z hlediska práva totéž co jejich potentní extrakt kokain, že halucinogenní kaktus peyotl, který na základě zákonné výjimky zcela bezúhonně užívá čtvrt milionu amerických Indiánů, patří do stejné kategorie narkotik jako heroin.

Ještě horší službu ale světu udělala třetí úmluva OSN z roku 1988, která kladla důraz na kriminalizaci drog. Na jejím základě členské země zpřísňovaly legislativu a věznice se plnily závislými zoufalci. Některé země jako Holandsko nebo Austrálie se odvážily drogovou politiku uvolnit, ačkoli se dodnes dohadují s příslušnými orgány OSN nad tím, zda neporušují mezinárodní konvence. Zkušenost neukazuje, že by se liberalizací zvýšila závislost společnosti na drogách, například Holandsko dnes v počtech uživatelů patří k lepšímu evropskému průměru. Marihuanu, jež se prodává ve specializovaných obchodech, v Holandsku užívá dvakrát menší procento populace než ve Spojených státech, razících koncept nulové tolerance.

Zmínka o potřebě nové mezinárodní smlouvy je dnes ale na půdě OSN tabu. Debata o drogách je zpolitizovaná, konzervatvní země jsou ostražité a naježené na každou poznámku o alternativních řešeních. Vypadá to, že odvaha jít vlastní cestou na úrovni národních vlád, zůstane ještě dlouho jedinou možností jak protidrogovou politiku změnit.