Vítězství Miroslava Šloufa

Kdy asi bude konec skandálům Miroslava Šloufa - někdejšího významného služebníka totalitního režimu, pak sociální demokracie, mafiánů a dnes bůhvíkoho. Ten muž musí být neuvěřitelně komunikativní a inspirativní. Škoda, že pořádně nevíme, o čem se svými vlivnými přáteli komunikuje, čím je inspiruje anebo čím se nechá inspirovat. Možná by nám to řeklo o komunistickém i postkomunistickém Česku víc, než mnohasetstránkové studie archívních materiálů.

„Já se na toho Šloufa podívám,“ řekl jsem v pondělí odpoledne svému šéfovi. Pak blesk, jasná vzpomínka. Tuto větu jsem vyslovil už jednou – přesně před deseti lety. Slíbil jsem podívat se na Šloufa – jen jinému šéfovi tohoto magazínu. A taky jsem to tehdy udělal, napsal o Miroslavu Šloufovi článek, a potom – i mí kolegové z listu a jiných novin – desítky dalších článků.

Málokterý z těch článků byl pro bývalého komunistu lichotivý. Prokazoval sice Šloufovo mistrovství v zákulisních hrách – ale to mistrovství bylo špinavé a bylo ilustrací jevů, které jsou dosud jednou z největších ostud této země. Totiž - víme o spoustě lidí i těch velmi významných, že udělali činy, které jsou korupční, mají znaky klientelismu či zločinu, ale policie se s nimi nedokáže vypořádat a neumí to ani společnost, která většinou není schopná poslat mocné protagonisty takového jednání do zapomenutí.

Šlouf stál podle těch v minulosti napsaných článků za podivnými dohodami kolem uvažovaného nákupu stíhaček gripen, vypadalo to, že byl v pozadí pomlouvačné akce Olovo, která měla očernit Zemanovi nepohodlnou političku, kul pikle s mafiánem Františkem Mrázkem, rozhodoval, kteří podnikatelé budou mít přístup do kanceláře premiéra Zemana a za kolik. A tak dál – rešerše vydávají mnohá zapomenutá fakta i spekulace. A teď přichází čerstvá novinka - telefonáty s šéfem kanceláře Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, která letos rozhodovala o třech politicky citlivých kauzách a vždy ve prospěch těch mocných. Nevíme, proč si Šlouf s kancléřem telefonovali, nevíme, kdo je prásknul, že si spolu telefonovali, ale je to odporný závan smradu.

Asi mi nezbývá nic jiného, než přiznat, že mé novinářské umění posledních deseti let na Šloufa nestačí. A vůbec mě netěší, že v tom nejsem zdaleka sám. Zbývá jen odpovědět na otázku čím to je. Třeba to někdy zjistím. Pokud mi to někdo brzo neprozradí.