Věčné francouzské dilema

První prezidentské prázdniny trávil poněkud divoce ve Spojených státech, odkud přicházely záběry jeho slovních i fyzických potyček s paparazzi. Loňský pobyt na jihu Francie mu naopak narušila invaze ruských vojsk do Gruzie a Sarkozy tehdy ve funkci předsedy EU namísto lenošení u moře létal mezi Bruselem, Moskvou a Tbilisi.

I když po letošním návratu do Elysejského paláce prohlásil, že „nějak výrazněji svůj pracovní rytmus modifikovat nebude“, na francouzském jihu přece jen trochu zbrzdil. Je to především vidět na plánovaném záměru velké celonárodní půjčky. Ta měla podle jeho představ proběhnout co nejdříve a přinést zadlužené a prázdné státní pokladně nezbytné finance z kapes občanů, nutné k investicím do hospodářství a jeho razantnějšímu oživení za stávající světové ekonomické krize.

Odpočinutý Sarkozy však rozhodl, že nejprve ustanoví zvláštní komisi, tuto středu, kterou povedou dva bývalí premiéři, socialista Michel Rocard a někdejší pravicový předseda vlády Alain Juppé. Ti by měli zvážit všechna pro i proti k takovému kroku, jenž by stát, jehož veřejný dluh činí 68 % HNP, neboli něco přes 1 300 miliard eur, ještě více zadlužil. Navíc s nejistým výsledkem. Na všechny velké národní půjčky francouzský stát totiž vždy jen doplatil.

V živé paměti je obdobná finanční operace z roku 1973, kdy stát vybral 7 miliard franků, a svým věřitelům pak díky inflaci proplatil 80 miliard. To vše u vědomí nečekaně příznivé zprávy ministerstva ekonomie z předminulého týdne, podle níž francouzské hospodářství po roce propadu sice nepatrně, 0, 3 % , ale poprvé roste.

Ve Francii jde přitom o jiný problém. Astronomické státní dluhy nemá na svědomí nefunkční ekonomika, ale obrovská armáda státních zaměstnanců a především samotná koncepce zaopatřovatelského státu, který jakýkoliv projev sociální nespokojenosti dlouhodobě řeší uplácením obyvatel formou různých výhod, finančních subvencí, podpor či přímo proplácením ušlého zisku.

Když se například v roce 2001 bouřili alpští hoteliéři a majitelé lyžařských sjezdovek, že je v horách toho roku málo sněhu a sezóna finančně slabá, stát jim vyplatil náhradu. Podobně se postupuje i v jiných resortech, kapitolou samou pro sebe je třeba zemědělství, ale i nekonečné francouzské stávky státních zaměstnanců, kteří obyčejně takto úspěšně vymáhají další výhody či navýšení platů.

Možná se proto prezident Sarkozy ve svém prázdninovém letovisku jen rozpomněl na svá prohlášení z volební kampaně v roce 2007, kdy sliboval šetření státu, jeho vyrovnané rozpočty a omezení různých nepodložených sociálních výhod. Jak je něco podobného ve Francii těžké prosadit, ukazuje i to, že za dva a půl roku jeho vlády se tendence přenášet dluhy na budoucí generace jen prohloubila. Loni veřejný dluh vzrostl o 15 miliard eur více než v roce 2007. Idea celonárodní půjčky však nebyla odpískána definitivně, (od tohoto riskantního plánu pařížskou vládu přitom zrazuje nejen Evropská centrální banka, ale i poslanci a ekonomové z vlastních řad i opozice), a vývoj dalších měsíců proto ukáže, zda rozuzlení věčného francouzského dilema šetřit nebo se zadlužovat, dál čeká na politika, kterému jednou snad bude stav státní pokladny přednější než osobní popularita.