Ty už nejde odvolat

Zdá se, že ministr Julínek má pozoruhodnou schopnost vzbuzovat vášně na naprosto nečekaných místech. Reforma zdravotnictví je mimořádně citlivá věc a logicky ji provázejí různé, často emotivně artikulované strachy; člověk by ale očekával, že budou zaznívat spíš ze strany pacientských sdružení či ochránců sociálních jistot. Jenomže je to jinak. Za poslední půlrok se ale suverénně nejhlasitěji ozývají profesorskými tituly ověnčení lékaři a jejich studenti z fakultních nemocnic.

Původně se přitom zdálo, že nikde jinde to nebude mít ministr s reformami snadnější než právě ve fakultních nemocnicích: lékaři ani představitelé univerzit nebyli s fungováním svých ústavů spokojeni a sami po reformách volali. Ministr Julínek ale tuhle natěšenost ke změnám zatím vždy spolehlivě obrátil v pravý opak.

Začalo to slučováním v prosinci loňského roku. Ministr přišel s logicky vyhlížející myšlenkou, že by se jednotlivá univerzitní a vědecká medicínská pracoviště měla spojovat dohromady, aby se násobily síly a šetřily prostředky. I lékaři po něčem takovém volali už dávno, ale neochota ministerských úředníků i samotného ministra debatovat o způsobech spojování je rozčílila. Nejvýraznější konflikt s ministrem měl slovutný hematolog Pavel Klener.

Ten navrhoval, aby se jeho Ústav hematologie a krevní transfúze propojil s blízkou Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze formou akciového holdingu. Ministerstvo ale mělo jiný plán: ústav přestane samostatně fungovat a stane se součástí nemocnice. Klener protestoval. Argumentoval tím, že kdyby mělo být podle ministerstva, ústav ztratí těžce vydobyté mezinárodní akreditace. Místo protiargumentů ze strany ministerstva ale přišlo Klenerovo odvolání.

Obraz Julínka jako reformátora tak dostal první vážnou trhlinu: neschopnost diskutovat a silový postup vůči oponentovi totiž vzbudil v lékařích různá temná podezření, že ministrovi ve skutečnosti nejde o reformy ale o prosazování jakýchsi vlastních mocensko-obchodních zájmů.

Komické přitom je, že po několika měsících sám Julínek přišel s tím, že hematologický ústav by se s Všeobecnou fakultní nemocnicí měl spojit ve formě holdingu. Proč? No aby nepřišel o mezinárodní akreditaci, přece. Kdyby ministr před pár měsíci méně tlačil na pilu a více naslouchal, možná by došel k tomuto závěru daleko rychleji – a ještě by si ušetřil zbytečný konflikt s lékařskou celebritou.

Příliš poučení si z toho ale zřejmě nevzal a rovnou vpadl do dalšího sporu vyvolaným deficitem argumentů na jeho straně.

Tentokrát se přitom jedná o mnohem víc. Ministerstvo totiž navrhuje, aby ve vznikajících akciových univerzitních nemocnicích měl v rukou většinu akcií stát a univerzitám zůstal jen menšinový podíl. Lékaři a zástupci univerzit se ale potom logicky tážou, jaký budou mít tedy na chod univerzitních nemocnic – kde mají vyučovat lékařský dorost – vliv. A obávají se, že téměř žádný. Tyhle obavy se ale ministr Julínek nepokusil ani po několika měsících nijak rozptýlit. Pouze několikrát rezolutně prohlásil, že na poměru „stát většina, školy menšina“ trvá. Výsledkem jsou protesty studentů pražských lékařských fakult a ostré prohlášení Akademického senátu Univerzity Karlovy, že jestli bude podle ministra, v univerzitních nemocnicích by taky mohla přestat probíhat výuka mediků.

Naštěstí studenty lékařských fakult ani akademické senátory ministr odvolat nemůže. Zůstává tak naděje, že tentokrát mu nezbude nakonec nic jiného než začít se svými oponenty diskutovat. Třeba s nimi přijde na řešení, které by jinak sám hledal dlouhé měsíce.