Rudá dáma s patronou

Prezidentská volba nebyla až do úterka špatnou vizitkou Česka. Oba dva kandidáti, Václav Klaus i Jan Švejnar, jsou hodni toho jména. To, že se starolevicová ČSSD dokázala shodnout se zelenými na liberálním ekonomovi je vlastně překvapivě dobrá zpráva o pružnosti Paroubkovy strany.

Skutečnost, že jejich „amerického“ kandidáta podpořili v prvních dvou kolech komunisté naznačovala, že svůj stín umí v prchavých okamžicích překročit i extrémní levice.

Samotná volba potom zdaleka nebyla tak „skandání“, jak tvrdí větší část médií a hlavně ODS, jež si chce vynutit „důstojnou“ tajnou volbu. V parlamentní demokracii je úplně normální, když hráči využívají procedurální kličky až na samou hranu pravidel. Ve Spojených státech dokáže opoziční strana strávit desítky hodin souvislým předčítáním prakticky čehokoliv, jenom aby zabránila hlasování. Nikoho to nepohoršuje, je to prostě součást rituálního boje. A tím přesně parlamentní volba je – zritualizovaným střetnutím dvou zájmových skupin, které by se bez tohoto ventilu mohly uchýlit k mnohem drsnějším metodám. V zemích, kde hra podle pravidel nenahradila ničím neřízenou rvačku, se poslanci nehroutí pod tlakem svých stranických kolegů. Buď tam vůbec žádní poslanci nejsou a nebo při sebemenším náznaku vzdoru mizí i s rodinami v kriminálech. Těla politických odpůrců se občas nacházejí zohavená u cesty.

V britském parlamentu je dodnes vzdálenost mezi lavicemi vlády a opozice vyměřena na délku dvou tasených mečů a jedné stopy, to pro případ, aby na sebe rozlícení poslanci jednoduše nedosáhli. Dnes je to úsměvné, slovní přestřelky jsou ale právě u Britů pořádně ostré a pravidelná debata opozice s premiérem připomíná na první pohled hysterickou hádku žáků zvláštní školy doplněnou hromadným bučením a plácáním do stehen. Od mečů k rituálu, během něhož se baví všichni kromě zpoceného premiéra, to ovšem trvalo pár století.

U nás jsme v úterý přepadli zpátky k mečům. Politické střetnutí podle pravidel ukončily kulky v dopisech a Jana Bobošíková. Ty první, ať už je rozesílá či vytahuje kdo chce a za jakým účelem chce, jsou jasně za hranicí, je to podkova schovaná v rukavici boxera – je úplně jedno, jestli má soka zlikvidovat nebo má naopak zdiskreditovat někoho falešným podezřením, že ji do rukavice umístil. Nemá tam být. Dáma v rudém s třešinkami v uších pak souboj o nejvyšší post země sráží někam na úroveň nevkusné estrády. Co naděláme, alespoň tušíme, co si taktizující komunisté vylepují z vnitřní strany skříněk v šatnách a jaké „politické kádry“ mají schované v rukávu.