Radši ho zpomalte

Člověk by se k tomu už nechtěl vracet. Proč taky - v záplavě nepříjemností, jímž český premiér právě teď čelí, je to vlastně banalita. Mirek Topolánek v sobotu vyrazil na fotbal do Basileje a zase mu to nějak časově nevyšlo: cestou na ruzyňské letiště se jeho limuzína řítila po dálnici na Prahu dvousetkilometrovou rychlostí. Nebylo to poprvé (naposledy se Topolánek blýsknul v únoru, kdy bylo jeho auto přistiženo při ataku dvoustovky během cesty na tenis do Brna). A Topolánek není prvním politikem, který byl při rychlé jízdě v erárním autě identifikován (stejně jako on se v minulosti předvedli třeba kolegové Gross, Bublan, Paroubek, Němec nebo Řebíček).

Přesto je těžké tu divokou víkendovou odzívat s tím, že horké dny teď přinášejí důležitější věci. Ušetřme si pro tentokrát stokrát opakovaný poukaz na to, že neexistuje jediný důvod, proč by měli místní ústavní činitelé, kteří si nejsou schopni zorganizovat čas, ohrožovat s majáčkem na střeše ostatní bezohlednou jízdou. A nechme plavat i Topolánkovu absurdní reakci na to, že ho jeden z řidičů dojel a změřil jeho rychlost – šéf kabinetu prý neudělal žádnou chybu – jednoduše proto, že neřídil on, ale jeho šofér.

Otočme se spíš k onomu řidiči, který premiéra dojel, identifikoval a zavolal novinářům. Z jeho popisu běhá mráz po zádech. Je víkend, náš šofér si právě užívá s manželkou výlet do Vídně. Jede předpisovou rychlostí, když tu ho náhle v levém jízdním pruhu „probliká“ vládní audi s majáčkem. Nejdřív řítícímu se autu uhne, ale pak mu to nedá, šlápne na plyn své nadupané Alfy Romeo a zkouší, kolik je ten papaláš před ním schopen jet. Dojíždí ho a vztyčeným palcem premiérovu řidiči naznačuje, že je pašák. Z vládního vozu letí v odpověď zaťatá pěst.

Je to mimořádně stupidní a mimořádně nebezpečná situace. Dvě auta závodí mezi ostatními, která jedou o mnoho desítek kilometrů pomaleji (je to jako kdyby se proháněli sedmdesátkou mezi stojícími auty). Riziko katastrofy je v případě gestikulujících šoférů značné. Tím spíš, že jen jeden – Topolánkův šofér – je alespoň z logiky své práce výborný řidič. Místní naopak často nejsou (na rozdíl třeba od Němců) cvičení na klidnou – a zároveň velmi rychlou – jízdu. To znamená, že nejsou zvyklí krotit emoce a rutinně předvídat, co všechno se při extrémní rychlosti může stát a co všechno je nutné hlídat.

V sobotu se nikomu okolo premiéra a jeho „stíhače“ naštěstí nic nestalo, ale hlavou přesto létají čísla z posledních týdnů. Na českých silnicích už léta umírá mnohem víc lidí, než je běžné ve většině evropských zemí. V květnu zemřelo 82 lidí – o devět víc než v loňském roce – což citelně gumuje prchavý pocit, že zdejší bezohledné poměry by se mohly pomalu lepšit. Na mysl se dere vztek spojený s úlevou, že čtenář toho svědectví byl v inkriminovanou dobu hodně daleko.

Co je ale vlastně možné vyčítat horkokrevnému řidiči, jehož k hazardním závodům provokuje sám premiér země? Když mohou jako šílenci jezdit politici, proč by to neměli dělat i všichni ostatní?

Můžeme se na to ale podívat i z opačného konce. Ti, kdo mají chuť se měřit s místními uživateli majáčků, by pro příště mohli zkusit blikajícímu politikovi neuhýbat a udržovat ho v předepsaném tempu. Možná je to riskantní. Ale je to aspoň méně nebezpečné, než s ním závodit.