Potkat archetyp

Neznal jsem ho, ale překvapený jsem nebyl. Opíral jsem se o dvě francouzské hole a s nohou v sádře jsem si právě v hlavě promítal různé algoritmy nástupu do tramvaje – jak přechytit hole, když přijede ta se strmějšími schůdky a obtížněji uchopitelným madlem? Ne, nejsem právě příliš obratný člověk.

Ať už kolegu zaujaly spíš ty hole nebo můj soustředěný výraz, pokračoval. „Stojí to za hovno, mám altrózu,“ právě tak to slovo vyslovil a povytáhl si šortky, abych mohl zhodnotit vzhled jeho kolenou. Nebyl jsem schopen nijak zasvěceně se vyjádřit, ale nenechal se tím odradit a vytahoval kalhoty výš, aby odhalil velkou jizvu na stehně. „Na druhým mám to samý. No jo, měl jsem přelámaný obě hnáty,“ popisoval s chutí. „Auto. Jasně, byl jsem ožralej, vběhnul jsem pod něj, to byla šupa.“

Stále jsem neměl, co k tomu dodat a v koutku duše se opájel představou, že přijede nízkopodlažní vůz. „No, teď, draku, čekám na novej kloub. Tady,“ plesknul se kolega přes kyčli. „Kamarádi mi říkají, abych si požádal o invalidní důchod. Asi, jo. Proč, ne? Ale prý mi ho nedají, než dostanu ten kloub, tak nevím. Draku, nevím.“

Pokoušel jsem se o vstřícné přikyvování, ale cítil jsem, že příliš přesvědčivý nejsem. Začínal jsem být nervózní: soustředění na nástupní algoritmus se postupně rozlamovalo a kus po kuse opadávalo do rozevřené hlubiny, ze které zvolna vzlínal pocit úzkosti. Po chvíli nabyl docela konkrétních obrysů. Blížila se totiž nízkopodlažní dvanáctka s nabídkou luxusně hladkého vstupu a nemohl jsem se ubránit pocitu jisté vděčnosti. Můj nový známý se loučil: „Jedeš tím? Já ne. No, nic, tak ať to jde dobře. Ty jsi ještě v pohodě, ty si ty hole nezasloužíš, to je vidět na první pohled a navíc jsi ještě mladej chlap. To mě bude už pomalu padesát,“ rozverně klepnul svoji holí o moji hůl a odcházel.

Tak takhle vypadá archetyp? Otázka se z té nervní mlžné hlubiny zformovala do jasného naléhavého tvaru jakmile jsem pohodlně usedl nedaleko dveří tramvaje. Tohle je ten předobraz napjatý mezi dávnou minulost a neodvrtanou budoucnost, to jungiánské „das selbst“, sebenaplnění a sebenalezení, když má člověk už za sebou různé typy tápání a blouznění? A je tady někde prostor pro nadhled a pro moudrost?

Takže o kolik je asi starší, bilancoval jsem, o dva o tři roky? A hůl má jenom jednu… Ne, ne, musím se vzchopit, nesmím panikařit, až vystoupím z tramvaje, čeká mě ještě cesta autobusem. Nejlepší je opřít se o pravou hůl a zároveň druhou hůl uchopit mezi palec a ukazováček pravé ruky tak, aby nepřekážela a levá ruka zůstala volná na madla. To půjde, draku.