Potřebuje literární cena
Magnesia Litera
zásadní oživení a změnu? Na toto téma vyšel obsáhlý text v sobotní MF Dnes od redaktorky
Kláry Kubíčkové
. Podle ní chybí Magnesii Liteře živost a jiskra, je to podnik pro vyvolené, všímá si jen knih pro intelektuály a těžkých podobenství a zanedbává mainstream. Neumí ocenit kvalitní „popík“ a tak není skutečnou cenou pro české čtenáře.
Co tím autorka míní, si lze přiblížit tím, že si podle ní nezasloužil nominaci například román Michala AjvazeCesta na jih, který charakterizuje pouze jedním slovem – je „komplikovaný“.
Nejde tu o spor o Ajvazův román. Je jasné, že jakákoli soutěž, udělování jakýchkoli cen vždy vzbudí polemiky a střet různých úhlů pohledu a rozmanitých typů vkusu. A nejde tu ani o to, zda je současná podoba Magnesie Litery dokonalá, určitě se dá leccos vylepšit či změnit. Ta otázka je obecnější: proč by neměla mít právo na existenci instituce, kterou „popík“ nezajímá? Proč by absence mainstreamu měla signalizovat nějakou nedokonalost, chybu, nutnost nápravy?
Kritiku lze chápat ve dvou rovinách. Zaprvé je tu nedůvěra v intelektuály, žijící ve svém uzavřeném světě, který je vzdálený vkusu a potřebám běžného průměrného čtenáře. Nebo-li: ať si intelektuálové čtou své Ajvaze, ale ať nám je nevnucují. Zadruhé je tu představa, že si Magnesia Litera sama škodí a tím vlastně škodí i literatuře – v této podobě nemá šanci stát se populární, masově sledovanou show nasazenou v televizním prime timu. Aby zaujala, musí se opřít o mainstream, využít hvězdy popkultury a pak se jí možná podaří upozornit i na okrajové autory. Takto nezajímá vlastně nikoho, kromě těch, kteří ty nominované a oceněné knihy čtou tak jako tak.
V této souvislosti si vzpomínám na hrůzný zážitek, který jsem měl před několika lety při sledování televizní show při předávání cen za vědecké výkony Česká hlava. Byl to právě ten dobře míněný pokus zpopularizovat vědu, přiblížit ji širší veřejnosti prostřednictvím popíku. A vypadal tak, že ocenění vědci sotva stačili dojít na pódium, stisknout ruku sponzorovi a převzít cenu a o své práci nemohli říci vůbec nic, protože show měla švih a spád a na pódiu je už už střídala Petra Janů. Show byla trapná a pochybuji, že vědě jakkoli pomohla.
Jak by tedy také mohla vypadat Magnesia Litera budoucnosti? V průběhu hlavního galavečera, který moderuje Leoš Mareš, přebírají cenu Michal Viewegh a Halina Pavlovská a na pódiu se střídají s Michalem Davidem a Helenou Vondráčkovou. Stojí to zato – protože jednu ze žánrových cen, které se rozdělovaly o den dříve bez přítomnosti televizních kamer, převzala Viola Fischerová…
OK, proč ne. Klidně tak může vypadat. A třeba bude mít ta show vysokou sledovanost a bude lidi bavit. Nic proti tomu. Ale proč by, proboha živého, nemohla vedle toho nadále existovat i instituce, která se zaměřuje na oceňování literatury mimo mainstream?
Absence popíku v nějakém projektu není smrtelným hříchem či hrubou chybou. Je to právě naopak: představa, že bez popíku to nejde je nebezpečná past. Hlavním měřítkem se v ní stává průměrnost a základní kvalifikací populismus. A úspěchem je úspěch dosažený právě podle těchto kritérií.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
