Paroubek jako Sládek

Jiřímu Paroubkovi se zřejmě podaří husarský kousek velikosti, kterou před ním dokázal zvládnout pouze proslulý šéf republikánů Miroslav Sládek. Tomu se na počátku devadesátých let podařilo na předlouhé roky naprosto ochromit důležitý poslanecký nástroj, který se nazývá interpelace. Současný šéf opozice zase naprosto degraduje význam dalšího parlamentního institutu - vyslovení nedůvěry vládě.

Krátké vysvětlení pro ty mladší, kteří si to nepamatují a nikdo jim to dosud neřekl a připomínka pro ty, kdo zapomněli. Při zasedání Sněmovny je vyhrazeno jedno odpoledne na interpelace. Kterýkoli poslanec má právo se přímo zeptat jakéhokoli ministra na jeho práci, požadovat vysvětlení problémů, korupčních afér, nejasných privatizací nebo třeba ministrových zbytečných cest, hrazených z daní. Ministr musí odpovědět. Dodnes to pořádně nefunguje, což politikům náramně vyhovuje. Sládek využíval tuto možnost pro svou produkci. Znovu a stále dokola se ptal ministrů na naprosté hlouposti, kterým přikládal důležitost jen on. Na jiné dotazy se nedostalo a pokud ano, byl málokdo z poslanců ochotný čekat na odpověď na svou otázku v nechutné atmosféře rasisticky zabarvených Sládkových dotazů.

Během několika měsíců se stalo, že se ptali jen sládkovci. Na interpelace skoro nikdo nechodil, skoro nikdo se na nic neptal a pokračovalo to i po Sládkově poslaneckém konci v roce 1998. Interpelace se nepodařilo plně resuscitovat. Existují, dnes už někdy slyšíme i zajímavé dotazy a podobně zajímavé odpovědi. Jenže dobrodružství přímé debaty, při které budou zpocení ministři hledat odpovědi na ostré a dobře mířené dotazy poslanců se prostě nekoná. Laťka byla kdysi položena tak nízko, že interpelace jsou dnes převážně jen dalšími – na rozdíl od dob Sládka - inteligentnějšími exhibicemi. Na skutečné problémy se skoro nikdo neptá. Možná z alibismu a opatrnosti (nebo existuje nějaká dohoda). Jich se zase nebude ptát nikdo, až budou u vlády oni. Sládek prostor neodpovědnosti otevřel.

Jiří Paroubek zase žádá ve svých vyjádřeních o vyslovení nedůvěry vládě tak často, že méně informovaný občan musí mít pocit, že to je něco povinného, čím se zahajuje každé jednání Sněmovny. Jako důvody svých požadavků, stejně jako kdysi Sládek, uvádí dost velké pitomosti. Včera řekl, že pokud vláda nepředloží uspokojivý scénář, jak zabránit dopadům světové krize v našich podmínkách, bude tak otevřena cesta k vyslovení nedůvěry. Je naprosto nemožné, aby Topolánkova vláda naplnila Paroubkovo uspokojivě. Cesta je tedy otevřena stále. Možná nás v budoucích letech nečeká při jednáních Parlamentu nic jiného, než boj o vyslovení důvěry nebo nedůvěry vládě za každý jí předložený dokument.

Poslanci by měli žádat o vyslovení nedůvěry vládě pouze když kabinet totálně selže anebo není schopný vládnout pomocí svých stranických poslanců. Paroubek na své cestě k příštím poslaneckým volbám – jak doufá vítězným – přesvědčuje voliče o své odhodlanosti zneužívat v boji o moc jakýkoli důležitý ústavní nástroj. To je větší neštěstí, než i ty největší problémy (a není jich málo), které jdou na účet Topolánkově vládě.