Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Náš boj

Rodiče prvňáků čeká práce, která se těžko odmítá.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Kdysi to s úlevou pustili z hlavy, ale už je to zase zpátky. Pro rodiče devadesáti tisíc českých dětí, které poprvé v životě překračují práh základní školy, začíná právě dnes výživný měsíc. Neovládne ho jen radost a napětí z dobrodružného skoku do neznáma – část času zcela jistě vyplní i temné pochyby.

Neplatí to obecně. Letos startuje nadějná školská reforma, mnozí si jistě na jaře od zápisu odnesli výborný dojem a dnes jim lze jen popřát, aby si ho udrželi co nejdéle. Spoustu rodičů ale právě tehdy při hledání té nejlepší školy přepadly mrákoty.

Dnešní třicátníci už prožili hodně let ve svobodné zemi a návrat do vykachlíkovaných chodeb zdejších základek oživil nepříjemné vzpomínky. Ranní stresy, řinčivý zvuk školního zvonění, kontrola přezůvek, spousta zákazů, nuda, nervózní povely učitelek a nevolnost vzbuzující odér místních školních jídelen.

Zní to jako za vlasy přitažené fňukání, že se ani po letech nic nezměnilo, ale v tomto případě je skepse na místě. Stačí si připomenout, jak dnes vypadá hledání místa, kde zdejší děti následujících osm let prožijí třetinu svého času.

Kupříkladu v hlavním městě je škol, v nichž je možné najít něco zajímavého (alternativní pedagogické modely, možnost posunutí začátku vyučování, slovní hodnocení namísto známek, rozšířená výuka jazyků) tak málo, že jsou beznadějně přeplněné. Pokud uchazeči mají smůlu, vysněné zařízení není v jejich obvodu nebo nemají dobré kontakty, jejich šance je zpravidla mizivá.

Ani malé město není výhra – rodiče se sice pohybují ve známém prostředí, které usnadňuje řešení konfliktů, ale pokud je v sousedství pouze špatná škola, ocitají se také v pasti.

A aby té frustrace nebylo málo, spousta rodin do tohoto sevření vstupuje unavená marným hledáním příjemných a kompetentních partnerů na poli mateřských škol. Tehdy to ale bylo přece jen snazší. Pokud se někomu nelíbí, když učitelky hystericky křičí na tříleté děti, nebo nedokážou alespoň navenek překonat šok z otázky, zda jejich zařízení nabízí možnost oběda bez uzeného masa, je tady šance zaplatit si soukromou školku. Třeba v Praze stojí první dostupná verze zhruba pět tisíc měsíčně – není to málo a není to žádný zázrak, ale rodiče za své peníze dostávají alespoň možnost věcné debaty o problémech, které přináší den.

S nástupem školy tahle možnost odpadá a je třeba naskočit do systému prosyceného nervozitou. Navzdory striktní touze začínat v osm nebo všeobecné povinnosti cpát do dětí dokola polévku v prášku a hnědou omáčku, nejsou rodiče bez šancí. A to ani tehdy, když se jejich dítě do jedné z těch několika desítek dobrých škol, které jsou rozesety po celé republice, nedostane. Je ale nutné překonat vztek a zvyky těch nejlepších bedlivě studovat. Mohou totiž rodičům skvěle posloužit v hádkách s učiteli a řediteli jako argument, že jejich požadavky (ať už na změnu stylu výuky, design školy, jídelníček nebo chování učitelů k dětem) nejsou jen jakési módní tlachání zhýčkaných Husákových dětí.

Tohle všechno vyžaduje velké nasazení. Je to mrzuté, protože rodiče šestiletých dětí mají obvykle spoustu práce. A je to i ochromující, zvláště pokud Češi svoji situaci porovnají se šťastnějšími vrstevníky v některých evropských zemích, kteří strčí děti do solidní školy a mohou se několik hodin denně v klidu věnovat své profesi nebo zábavě.

Ale koneckonců i dnešní třicátníci už nesou svůj díl viny na tom, že tento stát léta odsouvá děti i jejich přetížené a špatně placené učitele na vedlejší kolej. Pokud budou rodiče trvat na svých požadavcích, učitelé se budou muset snažit. A všichni společně pak budou moci hlasitěji požadovat, aby stát učitelům jejich odpovědnou práci normálně zaplatil. Zní to poněkud naivně, ale rodiče ani děti dnes stejně nic lepšího v ruce nemají.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].