Modrá a bílá navždy

Detektiv Meyer Landsman z oddělení vražd má mizernou náladu. Během pár dnů musí vyřešit všechny své nedodělané případy, než bude zrušená na Aljašce židovská samospráva a osadu Sitka převezmou zpátky Američané. Práce nad hlavu ale není to hlavní, co tohohle alkoholika spolu s jeho parťákem, polovičním indiánem Berkem Shemetsem, trápí. Nejstrašnější je, že nikdo neví, co se teď bude dít s těmi třemi miliony Židy, kterým Spojené státy poskytly azyl. Neexistuje totiž žádný Izrael.

„Snad nikdy nebyla Svatá země tak vzdálená a nedosažitelná, jako se jeví dnes obyčejnému Židovi ze Sitky. Je to smutná pustina na opačném konci planety, kde vládnou lidé, kteří se spojili jen proto, aby tam kromě hrstky ubohých židovských příštipkářů nikoho nepouštěli. Už půl století zatínají arabští mocnáři, muslimští partyzáni, Peršané i Egypťané, socialisté, nacionalisté i monarchisté, panarabisté a panislamisté, tradicionalisté i vůdcové Alího strany své tesáky do Erec Jisrael, až ji vysáli na chrupavku. Jeruzalém je město krve, sloganů na zdech a pozutínaných hlav, naražených na telefonních sloupech. Řádní Židé po celém světě se dosud nevzdali naděje, že jednoho dne stanou v zemi siónské. Jenomže židovský národ byl vykořeněný už třikrát – v roce 586 před Kristem, v roce 70 a s konečnou a neodvratitelnou platností v roce 1948.“

Koalice arabských států porazila židovské jednotky už tři měsíce po vyhlášení Izraele. Nepomohly ani pušky a stíhačky, které novému státu poslalo na pomoc Československo. Statisíce Izraelců skončily na hromadách mrtvol převalujících se ve vlnách moře. V Sitce teď žijí tři miliony posledních příslušníků národa, který Bůh sice označil za vyvolený lid, ale který nemá na světě žádné místo, kde by mohl žít…

Děj loňského románu Michaela ChabonaŽidovský policejní klub, který nyní vydal Odeon v překladu Davida a Markéty Záleských, je pochopitelně fikce zasazená do alternativní budoucnosti. Nicméně Chabon vychází z reality: Spojené státy měly skutečně nápad vytvořit na Aljašce území vyhrazené pouze Židům, kteří by z něj nesměli nikam vycestovat a naopak je nesměl nikdo navštěvovat; a Izrael byl během své první války za samostatnost opravdu jen těsně před drtivou porážkou a jeho vítězství je dodnes jedním z nejpodivuhodnějších dokladů lidské odvahy před mnohanásobnou přesilou.

„Modrá a bílá navždy“. Takové je armádní heslo Izraele odkazující k vlajce s Davidovou hvězdou mezi dvěma horizontálními modrými pruhy, která vznikla pár měsíců po založení státu. Frustrující pocit z neustálého ohrožení od okolních států, z každodenního ostřelování těch nejnepravděpodobnějších civilních cílů, z faktu, že tahle země je příliš malá na to, aby se do ni vešli všichni ti, kteří si na ni dělají historické právo, z vědomí, že každému druhému tu na předky nezůstala žádná jiná památka než matná vzpomínka na dobytčáky stojící před komíny krematorií kdesi ve východní Evropě. To jsou nepřenosné emoce. Ale člověk by si je měl připomínat, když se teď snaží pochopit, proč Izrael podniká ofenzivu v pásmu Gazy proti Hamásu, jehož cílem je Erec Jisrael zničit.