Knížák do konkurzu

Lidovecký ministr kultury Václav Jehlička už delší dobu působí dojmem, že funkci přijal výhradně proto, aby prosadil církevní restituce. Když se mu to nepodařilo, jednoduše se z veřejného prostoru vypařil. Buhví, co vlastně dělá. Minulé týdny ukázaly, že navíc zřejmě vstoupí do dějin ministerstva jako další ze slabých šéfů, který připustí osekávání prostředků na živou kulturu. Pochmurný obrázek svého úřadování ale Jehlička včera nečekaně vylepšil: Lidové noviny přinesly informaci, že ministr hodlá změnit systém jmenování ředitelů příspěvkových organizací, úřadujících dosud na dobu neurčitou. Mimo jiné to znamená konec jednoho z nejmocnějších žabáků na prameni české kultury – ředitele Národní galerie Milana Knížáka.

Vlastně bychom se měli ptát, proč to trvalo tak dlouho. Aby ředitelé státních kulturních organizací (mnohdy navíc do funkce jmenováni bez konkurzu nebo v rozporu s jeho výsledky) měli křeslo rezervované na neomezenou dobu (rozuměj: dokud nenaštvou ministra) a trávili tak ve funkci osm, deset nebo sedmnáct let, nedává smysl. Právě omezené funkční období a pravidelná soutěž o vedoucí místa vnášejí do fungování institucí novou energii a nápady, nutí zájemce přemýšlet a průběžně formulovat svou vizi.

Kam vede opak, ukazuje právě případ Milana Knížáka. Muž s dobrými politickými známostmi udělal ve vedení galerie tolik špatných kroků, že by to každému jinému srazilo vaz. Vyštval z ní přední odborníky, izoloval ji, jeho totalitní způsoby řízení, neschopnost přijímat kritiku a tolerovat jiný názor přivedly instituci na pokraj bezvýznamnosti. Výsledkem jeho vedení je rozpolcená umělecká scéna, na níž jen málokdo z výtvarníků počítá s největší státní galerií jako s možným partnerem.

Navzdory stížnostem a peticím byl Milan Knížák neodvolatelný – žádnému ministrovi se do konfliktu s mocným ředitelem nechtělo. Ministr Jehlička je podle všeho prvním, kdo si uvědomuje, že v Knížákově případě škody vrchovatě převažují nad zásluhami. Ale o jeho osobní hodnocení ani tak nejde. Důležitější je nastavit průhledný systém funkčních období z důvěryhodných konkurzů. Bude-li Knížák chtít, může se do něj přihlásit. I kdyby vyhrál, vědomí, že místo má jisté jen na šest let, působí uklidňujícím dojmem.