Kde začíná totalita

Na Silvestra se sice sluší psát o tom, co se povedlo, kdo si popálil ručky pyrotechnikou anebo o magickém významu osmičky na konci letopočtu. Ale mně se nechce, protože mě už pár dní pronásleduje vzpomínka: Psal se začátek osmdesátých let a na FAMU právě probíhal seminář teorie marxismu-leninismu. Účast byla stejně povinná jako vojenské cvičení a tělocvik. Obávaný profesor Chlupáč právě hovořil o občanské svobodě za socialismu a pak vyhlásil diskuzi. Spíše z nudy než z přebytku odvahy jsem se ho zeptala: „Když máme svobodu, proč nemůžeme cestovat, kam chceme?“ A soudruh dobromyslně odvětil: „Ale prosím vás. Dyť byste na ten devizový příslib stejně neměla.“ Rychle mi došlo, že králem pitomců není on, ale já. Kdyby profesor Chlupáč nebyl cynik, neučil by na FAMU za normalizace marxismus-leninismus. A jako cynik měl své metody, jak odkázat posluchače do jistých mezí a já věděla, že už se nikdy nezeptám.

Zatímco jsem se znemožňovala před Chlupáčem a on sám před sebou, Zdeněk Jičínský byl signatářem Charty 77 a jeho život byl určitě složitější než moje posedávání ve Slávii a nejasné úvahy, zda se mám z československého Absurdistánu vyvléci útěkem, sňatkem nebo jinak. Samozřejmě, je to dávno, ale historická paměť je tu stejně jako povodně především proto, aby nás chránila před opakovanou katastrofou. Proto mi zůstává rozum stát nad argumenty, které právě Zdeněk Jičínský vznáší k Ústavnímu soudu ve věci pozastavení činnosti Ústavu pro výzkum totality. Jeho stížnost podepsaná levicovými poslanci je právnický dokument a české deníky jeho tón a smysl částečně vulgarizovaly. Stížnost se opírá především o obavu, že je Ústav pro výzkum totality ustanoven právnicky nepřesně, že se dá nějak zneužít či překroutit, a že by měl vypadat jinak. Ve stížnosti se mimo jiné píše, že by jeho činnost ústavu mohla vést k jednostrannému výkladu dějin. Následuje hojně citovaná pasáž: „Tento stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální. Jako dílčí příklad lze uvést třeba prohloubení praktického zrovnoprávnění žen v životě politickém, hospodářském a rodinném či upuštění od rozlišování mezi dětmi podle jejich původu a odstranění dosavadního právního institutu dětí nemanželských již v roce 1949.“ Resumé: československé zákony v letech 1948–1989 byly takového druhu, že vlastně nešlo o totalitní stát.

Nevím, ve kterém okamžiku začíná totalita. Kromě seancí s profesorem Chlupáčem se ale pamatuji také na mnoho dětí, které právě kvůli svému původu nemohly studovat, anebo na to, že takzvaná rovnoprávnost žen byla spíš jejich vykořisťováním spojeným s potřebou levné pracovní síly. I Zdeněk Jičínský se na to musí pamatovat, a jistě ještě lépe. Stejně jako třeba na ulice, které byly dík přemíře policistů bezpečnější.

Český disent tlačil tehdejší moc, aby dodržovala aspoň ty zákony, které sama vymyslela. Ovšem nějak se to nedařilo, a dokonce i dnes je často problém odsoudit estébáky a jiné existence na základě zákonů, které oni sami tehdy porušovali. K čemu ale pak zákony jsou? Ústav pro výzkum totality není jednotka rychlého nasazení a  moc toho nevyřeší. Ale poté, co selhala většina možností odsoudit minulý režim, a předtím, než se čeští komunisté dostanou při prezidentské volbě tam, kam nepatří, totiž na výsluní, je tím jediným co máme.

Můj dávný profesor marxismu jménem Chlupáč byl cynik když říkal: kam byste jezdili, když na to stejně nemáte. Profesor Jičínský říká ale skoro totéž: co chcete zakládat, když tady vlastně bylo všechno v pořádku? To neznamená, že je cynik, znamená to jen, že to tak vypadá.