Jeho slunce dalajlama

Komunisté zasedli v krajských samosprávách, Topolánek jde po krku Bémovi, Bém jde po krku Topolánkovi, Klaus se už úplně trhá ze řetězu a v Irsku nazývá místní „lisabonské“ vzbouřence disidenty. Tak se zhruba v malé kostce valí proud ne úplně veselých událostí a zpráv během několika posledních týdnů. A pak přijede do Česka jeden muž a najednou se zdá, že můžou jít všichni k šípku. Jeho svatost dalajlama v oranžovém šatě a štítku se usmívá, klidnýma očima sleduje své diskusní partnery a pozorně naslouchá. Sám vlastně ani tak moc neříká. Jen nabádá k duševnímu klidu a míru, bez kterého není šťastného života a vybízí k dialogu a soucítění. Na povrch to vypadá prostě a jednoduše a skeptici se tomu jistě uculují. Jenže to říká muž, který už skoro padesát let žije bez domova, po celou dobu neúnavně mluví za Čínou vražděné Tibeťany a lidských právech, podstupuje neustálý souboj s čínskou propagandou a hrozbami a přitom vlastně nechce žádné převraty ani revoluce. Jen trochu svobody a autonomie. Vlastně připomněl i nedávné vášnivé diskuse kolem letní olympiády v Pekingu. Na tom, že se konaly v zemi, kde žádná osobní svoboda neexistuje a kde v současnosti popravili i vědce se není nakonec pomalu co divit. Vždyť se mezi tisíci sportovci nenašel jediný, kdo by o Tibetu utrousil i jen sebemenší zmínku. A i když sportovci jistě dosahovali neuvěřitelných sportovních výkonů, za pár měsíců si na ně mimo kolonek statistik pomalu nikdo už ani nevzpomene. Na takový výkon a tak silnou a pozitivní vůli, jakou prokazuje dalajlama, se ale jen tak zapomenout nedá. Stačí jen vědět své a usmát se.