Válka podle scénáře

Gori je Stalinovo rodné město. Když se ruské tanky valily kolem generalissimovy sochy na Stalinově náměstí a těch pár obyvatel, kteří zůstali, bezcílně bloumalo po vybombardovaném městě duchů, kdo ví, možná Stalinova socha věnovala Vladimiru Putinovi uznalý úsměv… V roce 1921 okupovali Gruzii bolševici. A dnes Rusko poprvé od rozpadu Sovětského svazu provedlo invazi do suverénního státu.

Gruzie byla kdysi perlou ruského impéria a Rusko se nikdy v duchu nesmířilo s tím, že je z ní dnes nezávislý stát. Tento měsíc promítlo Rusko své nostalgické snění do praxe. Okupovalo Abcházii a Jižní Osetii – dvě separatistické oblasti Gruzie –, uzavřelo blokádou životně důležitý přístav v Poti, potopilo gruzínská plavidla, zničilo část infrastruktury, zablokovalo hlavní dálnici ze západu na východ a bombardovalo a částečně okupovalo gruzínská města, mimo jiné i Gori.

Západní diplomaté a politici přispěchali do Moskvy a do gruzínského hlavního města Tbilisi ve snaze zprostředkovat příměří. Vestibul hlavního tbiliského hotelu připomínal shromáždění OSN. Dvanáctého srpna se Rusko po rozprášení malé gruzínské armády rozhodlo, že je načase přestat. Několik hodin před příletem francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho do Moskvy oznámil ruský prezident Dmitrij Medveděv konec ruské „operace k vynucení míru“. Podle jeho slov byl agresor „potrestán a jeho vojenské síly dezorganizovány“. Poté podepsal ruský prezident plán příměří, který do Moskvy přivezl Nicolas Sarkozy.

Téhož dne se na třídu Rustaveliho, hlavní tbiliskou ulici, vyhrnuly stovky tisíc Gruzínců. Zpívali a recitovali verše. Malý, hrdý gruzínský národ rapsódů zůstal semknutý. Večer lidé zapálili svíčky a mávali vlajkami – gruzínskými, ukrajinskými a arménskými. Na témže místě sovětské jednotky téměř před dvaceti lety brutálně rozehnaly demonstraci, jejíž účastníci vyhlásili nezávislost Gruzie na Sovětském svazu.

Všechny své síly začalo Rusko ovšem stahovat až poté, co mu americký prezident George Bush 13. srpna na sklonku dne adresoval důrazné varování. Vyslal do Gruzie svou ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou a pověřil svého ministra obrany Roberta Gatese organizací humanitární operace. Brzy poté přistálo na tbiliském letišti první americké letadlo.

Oč tedy vlastně v celé věci šlo? Zjevně o víc než jen o Abcházii a Jižní Osetii, jak tvrdí Rusko. Nešlo ani jen o to potrestat Gruzii za její ambice začlenit se do NATO či o pokus svrhnout horkokrevného gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Jde o to, že nacionalistické Rusko opět zvedá hlavu. Znovu proniká na Kavkaz, vytlačuje odtud jiné vlivy a získává zpět pozice, které podle svého názoru ztratilo od konce studené války.

Skutečnost, že za Gruzií stojí Západ, z ní dělá obzvláště lákavý cíl. Válka s Gruzií je pro Rusko symbolickou válkou proti Západu – zejména proti Americe. Je to vše odveta za ponížení, jež Rusko utrpělo v devadesátých letech, a ruská odpověď na bombardování Bělehradu silami NATO v roce 1999 a na americkou invazi do Iráku. „Když můžete vy, můžeme i my“ – taková je logika ruského útoku.

Rusko svým útokem zároveň nakreslilo na mapu Evropy tlustou červenou čáru, kterou západ a NATO nemají překračovat. A tak jako v každé válce byly ve hře i významné subjektivní důvody. Vezmeme-li v úvahu osobní nenávist Vladimira Putina k Michailu Saakašvilimu a skutečnost, že Putin mohl ke své vendetě využít celou ruskou armádu, byla válka takřka nevyhnutelná.

Ve vzduchu se stále ještě vznáší dým bitvy a nedá se říci, kdo ji začal. Vzhledem k rozsahu a rychlosti ruské reakce však musela scénář k této válce sepsat Moskva.

Kdo je na vině?

Řinčení šavlí bylo v obou hlavních městech slyšet celé měsíce, ne-li roky. Rusko na Gruzii uvalilo sankce a udělalo zátah na Gruzínce v Moskvě. Na oplátku za letošní uznání nezávislosti Kosova navázal prezident Putin oficiální styky s vládami Jižní Osetie a Abcházie. Když si mu Michail Saakašvili telefonicky stěžoval a poukazoval na to, že Západ je pro zachování územní celistvosti Gruzie, Vladimir Putin, který si potrpí na zemité výrazivo, mu údajně řekl, ať si prohlášení Západu strčí někam.

Na sklonku jara se do sebe Rusko a Gruzie málem pustily kvůli Abcházii, ale diplomaté obě strany od sebe odtrhli. Válka v Gruzii se stala oblíbeným tématem moskevské šeptandy. Pak se dění náhle přesunulo do Jižní Osetie, mnohem menší povstalecké oblasti, kterou od Ruska dělí hřbety Kavkazu. Počátkem července provedlo Rusko u hranic s Jižní Osetií rozsáhlé vojenské cvičení. Zároveň nad oblastí přelétala ruská letadla, aby podle slov ruské strany „zjistila, jaká je situace“ a „zchladila horké gruzínské hlavy“.

Změna dějiště by s odstupem času neměla nikoho překvapovat. Na rozdíl od Abcházie, kterou od zbytku Gruzie odděluje nárazníková zóna, je Jižní Osetie maličká oblast sestávající z gruzínských a jihoosetských vesnic, která se dala do války zatáhnout daleko snadněji. V jejím čele stojí mafián Eduard Kokojty, někdejší sovětský úředník, a fakticky jí vládnou ruské bezpečnostní služby. Žije z pašování a ruských peněz. Jak to formulovala ruská novinářka Julie Latyninová: „Jižní Osetie je společný podnik generálů KGB a jednoho osetského gangstera, kteří společně využívají prostředky poskytované Moskvou na boj s Gruzií.“

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu. K tématu přináší Respekt č. 34 další analýzy a reportáže.