Tři výtržníci

Organizace Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) by se dnešním současníkům, kteří nezažili totalitní režim praktikovaný po roce 1948 československými komunisty, dala přirovnat k současné organizaci Amnesty International nebo snad k úřadu ombudsmana.

Právě před třiceti lety, 24. dubna 1978, byl VONS založen sedmnácti disidenty jako reakce na obranu práv politických vězňů v duchu Charty 77 a v reakci na helsinský proces KBSE (Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) , k němuž se de jure připojilo i tehdejší Československo. Třetí koš Závěrečného aktu totiž obsahoval závazek dodržování lidských práv, které bylo v době podpisu pro sovětský blok naprosto podružnou záležitostí, následně však vyvolalo velké problémy zemím východního bloku a bylo jednou z příčin rozpadu komunistického systému na konci osmdesátých let.

„VONS – hrdinský příběh nehrdinské doby,“ těmito slovy otevřel seminář k výročí založení výboru místopředseda Senátu Jiří Liška.

Tři výtržníci

Václav Havel přítomným (převážně pamětníkům) připomenul, jak výbor vznikl. Podle něj byla Charta 77 zastřešující organizací pro různé, možno říci roztříštěné, aktivity a bylo třeba ustavit pracovní skupinu, která by se zaměřila na ochranu práv „nespravedlivě stíhaných a vězňů přesvědčení“.

Záminkou založení VONSu tak byl ples železničářů, kterého se chtěli signatáři charty masově zúčastnit a otestovat tak komunistický represivní aparát. „Půjdem všichni na ples, schválně co se stane?“ dal by se několika slovy charakterizovat úmysl odpůrců režimu.

Záměr se pochopitelně nezdařil, výsledkem však bylo zatčení Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala za výtržnictví, jen proto, že se procházeli po chodníku. Jako reakce na zatčení vznikl „výbor tří“, který požadoval propuštění těchto „výtržníků“. Ti byli po několika týdnech propuštěni a následně byl ustanoven VONS, který měl pomáhat všem uvězněným politickým vězňům.

Havel se rovněž podělil o osobní zkušenost s komunistickým kriminálem. Podle něj se ve vazbě všichni těšili na proces, že uvidí příbuzné a změní prostředí, následný výkon trestu byl však pro disidenty více náročný. „Čím byl vězeň více intelektuálem, tím více dával přednost vazbě,“ řekl Havel s tím, že ve vazbě se dalo číst a psát. Bývalý „prominentní“ disident ocenil osmičkový rok, protože kulatá výročí alespoň vyprovokují kolektivní paměť a pamětníky, aby se sešli.

Trauma emigrace

Zakládající člen VONS Jaroslav Suk popsal traumatizující zážitek, kdy nechtěně emigroval v roce 1981 do Švédska. „Bral jsem to jako dezerci, nechat tady všechny kamarády.“

V zahraničí pak propagoval aktivity výboru, který se již v roce 1979 stal součástí přidružené organizace OSN pro lidská práva FIDH. Na kongresu FIDH v Montrealu pak byl paradoxně jediným zástupcem Československa.

„Máme velký dluh vůči těm, kteří nám venku pomáhali,“ zdůraznil. Ostatní pamětníci se shodli, že jim Sukova emigrace pomohla v tom, že když šli k výslechu, drželi se jednoduché strategie, která zněla: „Hoď to všechno na Suka.“

Mezi kriminální živly

Historik Tomáš Bursík upozornil na to, že komunistický režim od druhé poloviny 70. let 20. století umisťoval politické vězně mezi ty kriminální. „Političtí vězni nejsou schopni vyhodnotit, zda to je pro ně výhodné,“ citoval se spisu SNV (Sboru nápravné výchovy) Bursík. Kriminální vězni se tak stali dalším nástrojem šikany odpůrců režimu. Dodal, že nejvyšší představitelé KSČ byli v pravidelných měsíčních svodkách podrobně informováni o chování známých disidentů ve vězení.

Podle historika Petra Blažka má vyšetřovací spis vedený na členy VONS 3940 stran a částečně se překrývá se spisem k Chartě 77. Z toho také vyplývá, jakou důležitost komunisté výboru věnovali.

Jeden ze členů VONS Jan Ruml na konferenci prohlásil, že tažení proti VONSU na přelomu 70. a 80. let, kdy bylo v takzvaném velkém procesu zatčeno jedenáct zakládajících členů a následně zvýšena represe proti stávajícím a novým členům, bylo posledním obdobím, kdy „se režim snažil zničit všechny paralelní struktury“.

„V té době šlo o život,“ upozornil Ruml. Za pravdu mu dává případ Pavla Wonky, který byl zavražděn komunistickým režimem jen několik měsíců před jeho pádem. V sobotu uplyne od jeho justiční vraždy dvacet let (k jeho životnímu příběhu se vrátíme v samostatném článku).

Více k VONSu a související problematice naleznete na stránkách vons.cz a totalita.cz.