Češi vysázeli v Miláně interaktivní les s kamerami

Hlavní částí české expozice na letošní výstavě EXPO v Miláně je Laboratoř ticha. Projekt Jana Tůmy a Dávida Sivého v sobě kloubí biologickou laboratoř a audiovizuální centrum. Zkoumá možnosti pěstování rostlin (zde biotopu typického českého lesa) v uměle vytvořených podmínkách a má i edukativní funkci. Návštěvníkům dokáže rostliny popsat, zároveň jim připomene, že příroda nám může ukázat daleko víc, pokud k ní budeme ohleduplní. „Je to taková interaktivita založená na neaktivitě,“ říká Jan Tůma (na snímku vlevo) v rozhovoru, jenž vznikl těsně před zahájením výstavy, které se konalo v první květnový den. 

Vznikla vaše Laboratoř ticha až na základě výstavy, anebo si někdo všiml projektu, který jste měli v šuplíku?
Úplně původně nápad vznikl na základě interní soutěže v rámci ČVUT jako ateliérové zadání u Vladimíra Soukenky a Mariána Karla. Ze studentských návrhů byl vybrán koncept Dávida Sivého pracující s principem „když se člověk v přírodě zastaví a ztiší, uvidí víc“. Byl postavený jen na projekcích, pak jsem do toho vstoupil s návrhem přidat živé rostliny a přístroje.

Kolik času zabralo převést návrhy do konečné podoby, když jste se pak přihlásili do soutěže?
Soutěž vypsaná Kanceláří generálního komisaře české účasti na EXPO skončila 15. května minulého roku a od té doby jsme na tom pracovali. Během té doby se kolem projektu vytvořil tým lidí, bez kterých bychom to určitě nezvládli.

Co všechno můžou tedy návštěvníci Laboratoře ticha vidět a zažít?
Jde v podstatě o výsek typického českého lesa, pěstovaného v uměle vytvořených podmínkách na rozloze 12 metrů čtverečních. Rostliny jsou zasazeny do futuristických květníků, kde je umístěno i zázemí biotopu. Závlaha, světla, vzduch i veškeré nutné součásti jsou řízené počítačem. Mezi rostlinami jsou na pojezdech dvě kamery, jež snímají obraz a přenáší jej na velkoformátovou projekční plochu. Výstupy z kamery jsou doplněné informacemi, takže člověk se dozví názvy druhů i to, jakou mají v lese funkci. Systém ovládají sami návštěvníci.

V instalaci jsou pak i dvě místa interakce, kde je monitorována úroveň hluku. Jakmile návštěvník na toto místo vstoupí a úplně se zklidní, kamera se začne pohybovat a snímat čím dál větší detaily. Nejprve do makra, následně se přepne až do mikroskopických záběrů buněk. Je to vlastně taková interaktivita založená na „neaktivitě“.

Technika a živé rostliny jsou věci, které k sobě ne vždycky úplně sedí. Byl problém je skloubit?
Propojovali jsme elementy, které mají naprosto odlišné potřeby, výsledek navíc musel být vizuálně atraktivní. Poskládat to celé dohromady bylo docela komplikované. Na problém jsme narazili třeba při použití světla. Rostliny ho potřebují pro fotosyntézu hodně, vizualizace a projekce zase co možná nejméně. Jako řešení se nakonec nabídla možnost otočit rostlinám cyklus dne a noci. Přes den na ně svítí světlo v takových částech spektra, které rostliny nevnímají. V noci pak pod fytolampami probíhá fotosyntéza.

Vy jste se zrovna o víkendu z Milána vrátili. Už je všechno hotové?
U nás se ladí poslední detaily ohledně systému, aby vydržel fungovat v pořádku celého půl roku. Co se areálu týče, tam jak co. Většina pavilonů samozřejmě hotová je. Ale viděli jsme i případy, kdy stála jen hrubá stavba - a někde dokonce teprve kopali základy. Sám jsem zvědavý, jak to všechno zvládnou, ale držím palce.

Laboratoř života není jediná expozice v českém pavilonu, je tu i Laboratoř života.
Tu tvoří exponáty partnerů pavilonu. Instalace se týkají například nano technologií nebo výzkumu buněk. Každý partner si zvolil umělce, který pro něj vytvořil instalaci. Je tam například buňka Jakuba Nepraše, Lukáš Rittstein tam má hned dvě skulptury… 

I tyhle věci jsou interaktivní?
Některé instalace jsou čistě sochařské. Jakub Nepraš svoji buňku propojil s psychedelickými projekcemi a na střeše pavilonu je od něj meteorit, který je částečně interaktivní. Světelnou instalaci má nad hlavním schodištěm Maxim Velčovský.

Co vlastně může Česko skrze takový veletrh světu nabídnout?

Naše přidaná hodnota je v tom, že umíme dávat věci dohromady v nových souvislostech a vytvářet z nich tak něco nového. Nikdy nebudeme tahouni v inovacích, na to u nás není dostatek financí, ale myslím, že jsme opravdu dobří v modifikacích. Nakonec to, že multidisciplinarita je naše silná stránka, se snažíme prodat i v projektu Laboratoře. Všeobecně myslím, že jsou lidé v Česku schopní se přizpůsobovat a spolupracovat. Přizpůsobivost je podle mě nejlepší a zároveň nejhorší česká vlastnost. My se ji snažíme ukázat z té lepší stránky.

Jaké byly náklady na vytvoření Laboratoře?
Celkový rozpočet je 15 milionů, které na expozici vyčlenilo ministerstvo průmyslu a obchodu. Z těchto peněz se hradila kompletní instalace a vše, co s ní souvisí. Zaplatila se z nich technika, materiály, výroba, návrh, expertní konzultace i půlroční provoz v Miláně.

Předpokládám, že i skrze myšlenku EXPA jste měli snahu shánět komponenty především z České republiky.
Ano. A to se nám taky ve většině případů povedlo. V Česku probíhala i veškerá výroba. Tato stránka věci mě velmi mile překvapila. Ze všech stran lidé v jednom kuse trousí poznámky o tom, jak tady nikdo nic neumí a nic tu nefunguje. Sám jsem se ale přesvědčil, že to není pravda. Máme šikovné řemeslníky a dobré firmy, které dělají věci na velmi vysoké úrovni.

Milánské EXPO chce řešit otázky dlouhodobě udržitelného rozvoje planety. S tím souvisí dostatek potravin a pitné vody ve všech částech světa. Jak do toho schématu zapadá váš projekt?
Pojme ho hned v několika rovinách. Jednak jde o to, že Čechy tvoří díky své lokaci zásobník vody pro velkou část Evropy. A když tu nebude les, zmizí i voda. Další věc se týká potravin a jejich pěstování. V laboratorních podmínkách jsme byli schopní vypěstovat biotop lesa, což je neuvěřitelně složitá záležitost. Každá rostlina má odlišné potřeby, a aby byl les kompletní, musí jich tam být opravdu hodně. V rámci našeho lesa by tak měl probíhat výzkum shromažďující data spojená s růstem. Technika by se teoreticky dala použít pro pěstování čehokoliv v umělých podmínkách.

Někdo by mohl namítnout, že EXPO má na jednu stranu tendence řešit globální problémy světa, zároveň výstavba a provoz milánského areálu spolkne obrovské množství peněz.
To je podle mě hrozně přímočaré uvažování. Samozřejmě, celý rozpočet by se dal vzít a rozdělit na místa, kde by byl momentálně potřeba víc, ale dlouhodobě by to nemělo žádný smysl. Myslím, že taková výstava má možnost aktivovat lidi k tomu, aby nad problémy přemýšleli a vytvářeli vize, které budou do budoucna funkční. Je důležité myslet v delším časovém horizontu a nesnažit se lepit aktuální situaci. Čeští partneři na veletrhu představí inovátorské věci, třeba plasty vyrobené z fritovacího oleje nebo geneticky modifikované potraviny, které nepotřebují očkování, aby přežily. Pokud se alespoň některé z nápadů dostanou do praxe, mohou do budoucna ušetřit velké peníze na pěstování a distribuci potravin. Všechny investice se tedy nakonec mohou vrátit.

Výstavy EXPO určené pro prezentaci technického vývoje a kultury konají po světě už od poloviny 19. století. Mají i dnes, v době levných letenek a internetu v mobilním telefonu, pořád smysl?
Částečně už asi neplní funkci, kterou měly dřív, původní smysl se vytrácí. Na druhou stranu, na internetu je tolik informací, že člověk nakonec ani neví, co hledat. Pokud se technologie zastřeší výstavou, na které se navíc zainteresovaní lidé mohou osobně potkat, určitě v tom vidím přínos. Větší dopad budou mít expozice i na návštěvníky. Pokud máte něco možnost vidět na vlastní oči a zažít, nechá to ve vás rozhodně hlubší dojem než články na internetu.

O českém pavilonu se letos dost mluví, italská média ho už dokonce v anketě vyzdvihla mezi pět nejlepších. Měli jste minulý týden v Miláně možnost vidět nebo navštívit i jiné pavilony? Které země vás zaujaly?
Rozhodně Němci, ti jsou klasicky dobří. Britové mají krásný pavilon a hodně zajímavý je i rakouský. I Rakušané mají svou expozici postavenou na lese, ale jejich les je vlastně celý, nezastřešený pavilon. A myslím, že český pavilon se mezi nimi neztratí.

Foto: Jan Mastník a ČTK