Pršelo a už jen kape

Co se vlastně stalo se státními investičními fondy? Před půldruhým rokem byly státní investiční fondy (sovereign wealth funds, SWF) na nejlepší cestě skoupit velké množství západních společností pro své zahraniční vlády, které se leckdy nemusely každému zamlouvat. Tehdy si nakrátko zahrály na zachránce západních bank a draly se tam, kam se odvážil vkročit málokterý jiný investor.

Jenže v poslední době je ticho po pěšině. Částečně to vyplývá z velkých ztrát, které mnohé fondy utržily. Existuje však i podezření, že suverénním fondům tak trochu odzvonilo; že se jejich důležitost přeceňovala stejně jako význam účelových odkupů akcií.

Je snadné pochopit, proč získaly tak výsadní postavení. Zatímco ropní exportéři a asijské země reinvestovali své přebytky běžných účtů, vládami kontrolovaná zahraniční finanční aktiva prudce narůstala, až koncem roku 2008 dosáhla zhruba 9,5 bilionu dolarů, jak uvádí ekonom Alex Patelis ze společnosti Merrill Lynch. To se rovná přibližně 15 procentům hodnoty všech veřejně obchodovaných akcií a dluhopisů na celém světě. Čtvrtina této sumy je v rukou SWF. Ty na sebe berou větší rizika než centrální banky, které spravují devizové rezervy, protože investují do akcií, a dokonce hedgeových fondů a soukromých firem.

Nejsmělejší prognózy, které předpokládaly vysoké ceny ropy a dlouhotrvající globální konjunkturu, předpovídaly, že celkový objem zahraničních aktiv v rukou vlád by se mohl za méně než deset let zdvojnásobit a že podíl investovaný prostřednictvím SWF vzroste na více než polovinu. Zdálo se docela uvěřitelné, že SWF získají na akciových trzích stejný vliv jako hedgeové nebo penzijní fondy.

Stejně jako leckde jinde ve světě financí ani tady nic neprobíhalo podle plánu. Státní investiční fondy, které vlastní akcie, utrpěly velké ztráty. Nedávná analýza autorů Brada Setsera z Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations) a Rachel Ziembaové z výzkumné společnosti RGE Monitor odhaduje, že SWF a fondy devizových rezerv států Perského zálivu (rozdíl mezi nimi se často stírá) přišly v loňském roce o 350 miliard dolarů neboli 27 procent svých aktiv. To je podobný propad jako u typického penzijního fondu. Okázalé investice do problematických západních bank skončily katastrofou.

Krize mezitím zahýbala s prioritami. Některé země, jako například Rusko, spotřebovaly své rezervy, aby ubránily měnu před odlivem kapitálu. A zatímco západní vlády si vypůjčují na své záchranné a stimulační balíčky, spousta zemí s přebytkem čerpá ze svých peněžních rezerv.

China Investment Corporation, státní investiční fond s hodnotou 170 miliard dolarů, který investuje doma i v zahraničí, nakupoval akcie v domácích čínských bankách ve stejnou dobu, kdy západní firmy jako UBS, Royal Bank of Scotland a Bank of America svoje prodávaly. Podíly v domácích bankách nakupoval i padesátimiliardový katarský fond Qatar Investment Authority, aby jim poskytl finanční vzpruhu.

Na těžkých ztrátách není nic mimořádného. Ale polevit může i hlad po nákupu aktiv. Nejlépe je to vidět na příkladu zemí vyvážejících ropu. Brad Setser a Rachel Ziembaová odhadují, že při ceně ropy 50 dolarů za barel (bohatě nad současnou úrovní) se budou čisté nákupy zahraničních aktiv ze strany států Perského zálivu pravděpodobně blížit nule, oproti maximu přesahujícímu 300 miliard dolarů ročně, vezmou-li se v potaz pravděpodobné domácí vládní výdaje.

Při ceně ropy 25 dolarů za barel už by se zahraniční aktiva pravděpodobně musela prodávat. Vedle strastí s měnou a podnikovou sférou bude Rusko letos zřejmě muset čelit i rozpočtovému schodku a deficitu běžného účtu, což ho možná přinutí čerpat přebytečnou hotovost.

Celý článek čtěte v pondělním vydání Respektu.