Gádžové si vzali celý svět

Vozy s plachtami postavené do kruhu, koně, spaní na seně, útěky před strážníky, večery u planoucího ohně, věštění z karet, zima, hlad, ale hlavně – volný a nekonečně proměnlivý život, který asi jen tak někdo neprožije. Tak asi vypadal po celá staletí tajemnými báchorkami opředený svět kočovných Romů.

Pro celé generace představoval jistou soběstačnost, osobní svobodu a nezávislost. Tak na „nekonečnou pouť bez cíle“ vzpomíná těch několik málo pamětníků, kteří ji v dětství zažili. Jenže dnes je to již pouhá legenda: právě před padesáti lety postavil komunistický režim kočování mimo zákon. Romským kočovníkům odmontovali kola od vozů, koně prodali na porážku a pustili se do velkého díla převýchovy – protože „přece i cikáni mohou být členy KSČ a našimi rovnoprávnými budovateli socialismu“. Tím romské menšině, která se sotva vzpamatovávala z nacistické genocidy, zasadili osudovou ránu.

Jak ale vlastně kočování vypadalo? A je ještě vůbec možné ho znovu po vzoru jiných postkomunistických zemí u nás obnovit?

Zvláštní péče

„Jednou ráno si pro nás přišli policajti s puškami a že musíme jít s nimi. Vůbec jsme nevěděli, co se děje, byli jsme úplně vyděšení. Odvedli nás na národní výbor, kde nás prohlíželi a vyslýchali, jak žijeme. Nakonec nám odebrali otisky prstů a do průkazu dali razítko s velkým S. Nemůžu zapomenout, jak nám maminka říkala: tak už je to zase tady. Přesně tak to totiž vypadalo, když nás nacisté brali do Osvětimi.“ Tak dnes vzpomíná na osudné únorové dny roku 1959 Arnošt Kurfirst (67).

Tehdy se totiž rozjela rozsáhlá bezpečnostní akce, která měla konečně vyřešit to, po čem toužily snad úplně všechny režimy. Nepohodlné Romy dát jednou provždy pod přísnou státní kuratelu, a to definitivní likvidací jejich tradičního způsobu života – kočování.

Komunisté se do toho pustili opravdu nekompromisně. V určený den ozbrojení policisté provedli po celé republice zátah a přesně vytipované Romy zatýkali nejen u příbuzných po domácnostech, ale sbírali je po ulicích, chytali ve vlacích či na nádražích, ale hlavně přepadávali kočovné Romy ve vozech na periferiích měst a obcí. Nejprve jim odmontovali kola od maringotek nebo je rovnou od vozů uřezali, koně zabavovali a předávali JZD nebo vodili rovnou na porážku.

Jsou známy i případy podpálených vozů a střílení koňských potahů na místě. Vyděšené Romy pak policie vodila na místní národní výbor, kde nachystaná komise úředníků a lékařů zjišťovala jejich rodinné poměry, způsob obživy, úroveň dosaženého vzdělání a zdravotní stav.

Na závěr, po sejmutí otisků prstů, bylo předvedeným Romům určeno trvalé bydliště a na stranu číslo čtrnáct občanského průkazu dostali velké S – což znamenalo, že majitel průkazu je veden v tzv. soupisu neusedlé části romského obyvatelstva. Člověk označený takovým razítkem se pak nesměl z určeného místa pobytu ani hnout: za neuposlechnutí mu hrozil až tříletý kriminál.

Přemety a salta

Rodina Arnošta Kurfirsta kočovala v době zátahu už jen zřídka, a to výhradně během léta (maringotku měli přes zimu zaparkovanou na zahradě u příbuzných). Většinu roku Kurfirstovi bydleli jako každý jiný v bytě v pražských Vršovicích a Arnoštovi rodiče, oba navrátilci z nacistického koncentráku, pracovali jako závozník a uklízečka.

Jenže to nikoho z úředníků nezajímalo: osudným dnem zkrátka nesměli Kurfirstovi opustit adresu svého bydliště. Nejen že nemohli třeba ani na nákup do ulice mimo určený obvod, pro tehdy sedmnáctiletého Arnošta to však znamenalo daleko víc – konec kdysi vysněných studií na varietního umělce. „Strašně mně to bylo líto, miloval jsem totiž cirkus a všechna ta salta a přemety,“ říká pan Arnošt.

Místo nácviku obdivovaných varietních čísel nastoupil do místní základní školy jako topič a s letním kočováním byl jednou provždy konec. „Zhruba po dvou letech se poměry trochu uklidnily a my začali do té své zahradní maringotky jezdit alespoň na víkendy. Já jsem pak opravdu začal pracovat ve varieté,“ říká pan Kurfirst. Jenže osobní štěstí mu nevydrželo dlouho: v jedenadvaceti letech po autonehodě ochrnul na celé tělo.

Celý článek vychází v pondělním vydání týdeníku Respekt v rubrice Téma.