Britové před volbami nadšeně rozdávali letáky UKIP

Proč volili Britové v evropských volbách stranu UKIP, co je k výběru protievropské partaje vedlo a nakolik se vůbec cítí být Evropany. Na tyto otázky odpovídá profesorka Juliet Henderson z Oxfordu, kde přednáší pro obor Komunikace, kulturu a média na Katedře sociálních studií na Oxford Brookes University. Občas se zdá, že tak činí s britským humorem. 

Jak na vás působila kampaň před volbami do Evropského parlamentu?
Dva týdny před volbami jsem strávila víkend na kolech s přáteli v Buckinghamshire. Překvapila mě především vlna veřejné podpory, jíž se dostávalo straně UKIP, která měla všude po okolních obcích rozvěšené plakáty. Vůbec mi to nepřipadalo britské…. Uvědomila jsem si, že jako „akademický měšťák“ jsem asi odtržená od toho, co se odehrává mezi ostatními Brity. Především když jsme šli na oběd do jedné z místních hospod. Lidé tam s nadšením rozdávali letáky strany, kterou evidentně považovali za důvěryhodnou. Cítila jsem se tam jako Alenka v říši divů.

Myslíte si, že výhra UKIP vypovídá něco o vztahu Britů k Evropě?
Já si hlavně nejsem jistá, že UKIP s 27.5% hlasů vyhrál volby. Je třeba vzít v potaz volební účast a podotknout, že ze 43 milionů lidí jim dalo hlas přibližně 2,8 milionu. Britská média jsou často senzacechtivá a mají tendenci tato fakta při hodnocení výsledků opomíjet. Nicméně je pravda, že se UKIP se podařilo vypudit tradiční politické strany z jejich vedoucích pozic.

Mnozí britští komentátoři míní, že UKIP nafukuje své hlavní téma, migraci cizinců. Pomohl jim právě tento faktor k výhře?
V průběhu posledního roku se migrace stala v Británii vskutku horkým politickým tématem. Média se předhánějí v tom, kdo nejlépe potvrdí mýty o imigraci a dopadech na obyčejného britského občana. Ponechme stranou absenci důkazů, které by potvrzovaly, že migrace má na britskou ekonomiku a tedy na každého Brita skutečně negativní dopad. Ale je pravda, že mnoho Britů cítí úzkost a existenční nejistotu. Nezaměstnanosti se bojíme více než kdy dřív. Mnozí se také cítí utlačováni byrokratickými postupy, které je zbavují důstojnosti, identity a hrdosti. Myslím, že politici podcenili tuhle intenzitu hněvu u lidí s finančními problémy, které tvoří velkou část anglického voličstva. Tradiční politické strany tyto voliče dlouhá léta ignorovaly.

Stali se Britové skeptičtější vůči EU po roce 2004, kdy byla EU rozšířena o deset zemí?
Možná. Nicméně přijetí vícera členských států a přímé ekonomické důsledky tohoto kroku jsou jen jedny z mnoha věcí vedoucích k větší skepsi. Celkový pokles ekonomiky a zavedení úsporných opatření tu hraje silnější roli - na devětadevadesát procent. Spíš se bojíme, že bychom ztratili „kontrolu“ nad svou ekonomickou situací. Strany UKIP vyzvala občany Británie právě k tomu, aby rozhodli o tom, zda by se Británie měla odtrhnout od EU a zachovat si onu ekonomickou sílu. A zároveň tím předcházeli dalšímu nárůstu přistěhovalectví.

Mohla by s přispěním UKIP nakonec Británie opravdu vystoupit z EU?
To nedovedu odhadnout. Ale Británie koneckonců není jediná, která v těchto volbách zažila kyvadlový pohyb směrem k extrémní pravici. Vypadá to, že ve více státech možná budou referenda o tom, zda zůstat v EU.

Cítí mimochodem Angličané nějakou evropskou identitu?
Když jsem se vrátila z Francie, kde jsem pobývala 15 let, byla jsem šokovaná, jak málo se mí britští přátelé, kolegové, studenti nebo známí cítí být Evropany. Možná rádi do Evropy cestují, mají tam příbuzné, jejich děti studují na tamních univerzitách, ale že by byla evropská identita součástí jejich životů, to ne.

A jak vnímáte britskou identitu?
Rozpoznat Angličana bylo kdysi snadné. Byli to lidé, zdvořilí, nerozrušitelní, rezervovaní a do postele si nosili horkou láhev s vodou. Bylo je možno rozpoznat podle jazyka, způsobu oblékání a podle toho, že pili čaj po kýblech. Nicméně nyní je to složitější. Z mého dosti kritického hlediska bych dokonce řekla, že dnes „britskou kulturu“ nelze přesně definovat. Tenhle termín spíš v současnosti naplňuje fantazie mnoha Britů. Vyvolává vzrušení či smutek, ale také pocit sounáležitosti, identity a „domova“. Třeba pro mě je to zvuk dud, zeleň krajiny v časném létě, ale na druhé straně babylonská směs 120 jazyků, kterými se mluví v obchodech a kavárnách v multikulturní části Oxfordu, kde žiji. Mimochodem všechny tyhle naše představy přesně vystihnul předloňské zahajovací ceremoniál olympijských her.

Hraje v tom roli ostrovanství? A nazvala byste Angličany ostrovním národem, jak se říká na kontinentu?
Líbí se mi každopádně rozlišování mezi „kontinentálním“ a „ostrovním“ národem. Pro někoho, jako jsem já, kdo vyrůstal v Anglii a posléze strávil ve Francii dlouhou dobu, je to zajímavá otázka. Pokud se podíváme právě na tyhle dva státy, pak oba jsou relativně posedlé myšlenkou jednoho národa, jednoho jazyka a jedné kultury. Myslím, že všichni si vlastně o sobě vytváříme pocit individuality prostřednictvím představy, že jsme nějak jedineční a odlišní. Takže bych řekla, že jsme ostrovním národem. Stejně jako Francouzi…