Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Filmové vývary

Ve Varech kritiky nadchnul snímek, kterého si nevšimli v Cannes

Čeští filmoví kritici vybírají to nejlepší (a nejhorší) z karlovarského filmového festivalu

Toni Erdmann
Toni Erdmann

Letošní ročník karlovarského festivalu nabídl tradičně silný a eklektický výběr snímků ze světových festivalů, hlavní soutěž slabší než loni - na čemž měl podíl i český zástupce, Učitelka Jana Hřebejka, a z níž jednoznačně vyčnívalo maďarské Rodinné štěstí - plus několik bizarních zážitků, nad nimiž zůstával rozum stát; v dobrém i ve zlém. Výběr kritiků a publicistů se tak občas naprosto rozchází - pro jedny je daný snímek výborný, pro druhé propadák. Ale jinak má poměrně jasného, jednohlasného vítěze, německou komedii Toni Erdmann. Které další filmy z letošního ročníku vyčnívaly, a které naopak zklamaly?

Jaromír Blažejovský (FF MU)

Letošní festival byl svátkem ironie. Dvakrát jsem se šel podívat na rumunský soutěžní snímek U trati (Německo, Catalin Mitulescu). Doma neměl dobré recenze, v kuloárech Thermalu proti němu bublala nevstřícná nálada, ale jeho hrdinové mi byli blízcí: chlapík přijede z Itálie za svojí krásnou mladou ženou, vybaluje dárky… Rytmus vlaků, erotická nejistota a noční Rumunsko jako vonící, do jitra se otevírající důvěrný prostor.

Vystrašený Romeo ve Zkoušce dospělosti (Rumunsko, Cristian Mungiu) kolísá mezi dvěma morálními systémy. Ten starý a zkorumpovaný, v němž se všechno zařizovalo přes známosti, byl špatný, ale přehledný. Oč ztracenější je malý člověk nyní, když se proti korupci neúprosně bojuje!

Reklama
Reklama

Německé soutěžní Prvotní štěstí (Německo, Sven Taddicken) začíná jako duchovní a pokračuje jako pornografický film. Oba narativy se vyvíjejí společně, přičemž duchovní se zdá utlačen pornografickým. Ale je to klam. Pozdrav Larsi von Trierovi.

Ivan I. Tverdovsky v Zoologii (Rusko) navazuje na tradiční ruskou satirickou fantastiku, Gogola, Dostojevského. Kritika matriarchátu.

Zoologie
Zoologie

Zklamání:
Debut rumunské autorky Catrinel Dănăiațăové Pod tlakem působí jako série školních cvičení. Přiléhavěji by se mohl jmenovat Mobil a cigarety. Unavený architekt kouří a telefonuje, zase kouří a opět telefonuje, nepracuje. Čekáme na okamžik, kdy svůj mobilní telefon okázale odhodí v dál, a to je scéna, podle níž se bezpečně pozná špatný film.

Nebavil mne estonský Špion a básník (Toomas Hussar), asi to mělo být vtipné. Rozpačitý jsem z Pustiny (Česká republika, Ivan Zachariáš/Alice Nellis) podle scénáře Štěpána Hulíka. První dva díly seriálu chaotické, překřičené, křečovité, bez šance sblížit se s některou postavou.

Kamila Dolotina (Cinepur, A2)

Záměrně nehodnotím vizuální kvality snímků, které se v obou kategoriích radosti i zklamání držely v minimálně nadstandardní úrovni.

Radosti:
Toni Erdmann (Německo, Maren Ade). Rozkošná tříhodinová jízda na vlně přesně trefené tristně-laškovné trapnosti může být výsledkem jen absolutní souhry důmyslného scénáře, vynalézavé režie a nehorázně geniálního herectví. Hledání ztraceného pouta mezi klonem dokonalé byznysmenky a neřízenou střelou jejího bohémského otce nikdy nebylo tak inteligentní, svěží a podmanivé.

Prvotní štěstí (Německo, Sven Taddicken). Silný příběh hledání sebe sama ve věku, kdy duše semletá stereotypem a pohodlím vykazuje minimum schopnosti k regeneraci. Zkonzumováno s povděkem včetně romantického vyvrcholení.

Zklamání:
Zoologie (Rusko, Ivan I. Tverdovskij). Navnazující neotřelá zápletka, v níž se nenadále narostlý ohon mohl stát východiskem pro analýzu xenofobie, se v rukou Tverdovského proměnila v lacinou kuriozitku, která postrádá přesah a bohužel i humor.

Paterson (USA, Jim Jarmusch). Hřejivá nevšednost stereotypního života ženy v domácnosti a řidiče autobusu promarněná předvídatelným schématem a nehorázně zředěným koktejlem Jarmuschovy kuchyně. Kinetický obraz a poetickou zjitřenost spolehlivě zabijí podbízivé vtípky s buldokem. Ale pravda, alespoň sentimentu je tu o krapet míň než ve Zlomených květinách.

Zkouška dospělosti (Rumunsko, Cristian Mungiu). Jsou režiséři, jejichž filmy doplácí na vysoká očekávání diváků. Byl-li by toto snímek kohokoli jiného než Cristiana Mungiu, dal by se vyhodnotit jako solidní drama. Lavina neštěstí, která semele váženého doktora, ochranářského otce, nevěrného manžela a nevšímavého syna (v jedné osobě) ale zanechává pachuť překombinované a didaktické morality, po jejímž krátkodechém doznění se vzpomínka na autorovy emočně zdrcující, dramaturgicky sevřená a eticky ambivalentní předchozí snímky jeví jako daleké volání z druhé strany kopců.

Zkouška dospělosti
Zkouška dospělosti

Kamil Fila (publicista, jestevetsikritik.cz)

Největší zážitky:
Kaili blues (Čína, Gan Bi). Čekání na dlouhý záběr, respektive na ten nejdelší, 40minutový? Cvičení v tom, jak používat širokoúhlou superostrou ruční kameru? Způsob, jak se jinak „nudné minimalistické nízkorozpočtové umění“ může stát vzrušujícím spektáklem? Snad v žádném filmu v dějinách se nenajezdí a nenachodí tolik v reálném čase jako zde. Básnická zpráva o určitém místě, meditací nad všedností, jak dokážeme vnímat krajinu, když necestujeme jenom z bodu A do bodu B.

Zkouška dospělosti (Rumunsko, Cristian Mungiu). Cristian Mungiu je mistr přirozeně rozvíjeného se dramatu, kdy vše působí věrohodně a civilně a přitom je účinek na diváky totálně svírající. Díky dílům jako je toto máme šanci vědět o Rumunsku mnohem víc, než se kdy dozvíme z novin a televize. Vypovídá o střední generaci a krizi středního věku – lidech, kteří věřili, že jim svržení komunistického režimu přinese novou šanci, a že je v jejich silách změnit svou zemi. Namísto toho jsou v ní nyní lapeni jako v pasti a jedinou naději spatřují v tom, že své děti pošlou jinam. Jedná se o stejnou situaci jako s rumunskou kinematografií – bojuje se za zlepšení domácích podmínek, ale „děti/plody práce“ jsou posílány do zahraničí a jedině zde mohou skutečně žít.

Toni Erdmann (Německo, Maren Ade). 160minutová komedie, která nám ani na chvíli nenaznačuje, že bychom se měli smát. Spíše jsme natlačeni do pozice dcery hlavního hrdiny, jež trpí za jeho trapnost. Zatímco jiným komediím padá po půlce řetěz, protože většinou stojí jenom na osamocených vtipech a pořád stejném schématu, Toni Erdmann se rozjíždí do stále větších obrátek. V trapnosti postupně vidíme zoufalé pokusy udělat z příliš racionální byznysmenky znovu člověka. Poslední půlhodina vyvolává až hystericky očistný účinek.

Paterson (USA, Jim Jarmusch). Možná ještě zenovější zážitek než Kaili Blues. Poslední Jim Jarmusch si stvořil poetický prostor maloměstského zapadákova, kde se všichni chovají tak, jako by se zastavil čas, neexistoval internet a niterné myšlenky bylo nutné zachycovat ručním psaním. Pro režiséra samotného nepochybně způsob, jak uniknout všem nepříjemnostem moderního světa a svým způsobem navazuje na hipsterskou retro-nostalgii. Je to ale ve svém estetickém minimalismu a přiznané emoční naivitě a ryzosti tak odzbrojující, že se tu nejde na nikoho zlobit.

Paterson
Paterson

Komorná (Jižní Korea, Park Chan-wook). Taková trochu provinilá rozkoš. Režisér Park Chan-wook (Oldboy, Nebohá paní Pomsta, Stoker) tu v příběhu z dob japonské nadvlády nad Koreou v 30. letech minulého století propojuje vysoké i nízké žánrové prvky do mixu, jenž lahodí oku. Třikrát se tu promění perspektiva (služky, paničky i sňatkového podvodníka), ale pořád nám film trochu lže. Hra se spolehlivostí vyprávění je nejenom vzpourou žen proti mužskému řádu, ale i vzpourou filmového média, jež stojí na obrazech, proti literatuře, jež stojí na slovech a představivosti. Nakonec tu vyhrává rafinovanější film, jenž nám dá vyšší estetický požitek, nad banální literaturou, která pouze dráždí smysly.

Líbily se mi první dva díly Pustiny, neviděl jsem Anthropoid, nenaštval mě Vlk z Královských Vinohrad (což mě trošku zklamalo), poněkud mě otrávila Učitelka (hlavní postava úchvatné „milé zlo“; ostatní postavy šablony) a nestihl jsem řadu filmů, které jsem chtěl vidět (Rodinné štěstí, Neonový býk, Aquarius), protože jsem poprvé za osmnáct let, co na festival jezdím, nezůstal až do konce.

Jan Foll (publicista)

Soutěžní zážitek: Italské mysterium Zpovědi (Itálie/Francie, Roberto Andó), kterému přiřkla cenu Ekumenická porota, vzbudilo ve Varech rozporuplné ohlasy. Navzdory výhradám od lidí, kterých si vážím, mě tento film nadchl svým provedením a hlavně přesahem. Uvažuje o konfliktu virtuálního pseudosvěta ekonomů a transcendentálních duchovních prožitků, jež zosobňuje mlčenlivý mnich v podání Toniho Servilla.

Mimosoutěžní zážitek: Německá hořká komedie Toni Erdmann (Maren Ade) pro mě znamenala nejsilnější zážitek celého festivalu. Je úplně jiná než Zpovědi, přesto vypráví o stejném zásadním kontrastu současného světa. Jeho hlavní postavou je pragmatická top manažerka (Sandra Hüller ji zahrála naprosto fenomenálně!), tedy stejně jako účastníci summitu G8 ve zmíněném italském filmu reprezentantka bezskrupulózního byznysu. Protihráčem osamělé hrdinky je její výstřední otec, který ji pomocí rozličných ostud a výtržností přivede k poznání, že život neznamená jen peníze a kariéru. Tenhle skvost se mě navíc dotkl velmi osobně. Také moje dcera totiž pracovala v Rumunsku a závěr příběhu mi připomněl rozhovor, který jsme spolu vedli asi před třemi nedělemi.

Mainstreamový zážitek: Maďarský komiks Takoví normální vozíčkáři (Attila Till) je příkladem nápaditě podvratné zábavy. Těží z troufalého nápadu: nájemným zabijákem je invalida na vozíku, kterého namakanci z konkurenčních gangů neberou vážně, čímž mu usnadňují „práci“. A poselství této divoké historky o sympatickém vrahounovi? Nepodceňujme handicapované, mohou být mnohem chytřejší i činorodější než my, co chodíme normálně.

Takoví normální vozíčkáři
Takoví normální vozíčkáři

Alena Prokopová (publicistka):

Křeč (USA, Anna Rose Holmer). Debut americké nezávislé filmařky Anny Rose Holmer je „malým velkým“ filmem o dospívání afroamerické dívenky, která z boxu přesedlá na tanec. Vyprávění na konci báječně a sebevědomě „uletí“. Úplně jsem dostala chuť taky začít tancovat.

Pustina (Česká republika, Ivan Zachariáš). I se vší svou okázalostí a odvozeností je nová minisérie HBO Europe profesionálním českým projektem, na který jsem pyšná. Viděla jsem dva díly – a předpokládám, že to Ivan Zachariáš a Alice Nellis nezvrtají.

Paterson (USA, Jim Jarmusch). Příběhem řidiče autobusu, ve kterém se „nic nestane“, se Jim Jarmusch ohlíží za svými minimalistickými začátky. Vypadá to až neslušně jednoduše, ale na mne to funguje. Navíc je tu k vidění jednoznačně nejlepší psí herecký výkon festivalu.

Otevřená tlama (Francie, Maurice Pialat). Olmo Omerzu si jako svůj formativní film vybral drama Maurice Pialata z roku 1974. Pocity rodiny nad matčiným úmrtním ložem jsou unikavé a mučivé – kam se hrabe Michael Haneke se svou pozérskou Láskou!

Věž (USA, Keith Maitland). Se svým napůl animovaným dokumentem Keith Maitland Soutěž dokumentárních filmů nevyhrál. Navzdory naivně politizujícímu konci mne však rekonstrukce padesát let starého masakru na univerzitě v Austinu strhla. Hranice mezi dokumentem a fikcí je prostupná, že.

Zklamání:
Hologram pro krále (Velká Británie/Francie/Německo/USA, Tom Tykwer). Pozérská novinka Toma Tykwera potvrzuje pád kdysi zajímavého filmaře do pekla lacině filozofujícího kýče. Co to je za film, když ho nezachrání ani Tom Hanks?

Pavel Sladký (ČRO Vltava)

Vybírám z 25 filmů, které jsem ve Varech viděl, a do výběru nezařazuju snímky z karlovarského programu, které jsem ale viděl jinde (např. Fuocoammare, Spojené státy lásky ad.)

Démoni (Kanada, Philippe Lesage). Film kanadského režiséra Philipa Lesage možná nemá perfektní narativní strukturu, ale výrazný styl, naprosto uhrančivé momenty a výpovědní hodnotu o rodině, formování člověka, konci dětství a démonech kolem nás. A navíc skvělého dětského herce v hlavní úloze.

Toni Erdmann (Německo, Maren Ade). Film, který svojí komplexností dalece přesahuje centrální téma vztahu otce a dcery. Je zábavný, dojemný, otevřený, chytrý. Jeho filmový jazyk je jednoduchý, obraz je vázaný důsledně na postavy, ale plně funkční. Sledování Toniho Erdmanna ve Velkém sále Thermalu – se spontánními potlesky i výbuchy smíchu – byl zážitek.

Kaili Blues (Čína, Gan Bi). Čínský režisér mi nabídl maximální zážitek propojení času. V souladu s diamantovou sútrou, použitou jako motto, pro něj není rozdíl mezi minulostí, přítomností a současností a disponuje filmovým jazykem, který to dokáže vyjádřit. (Pro většinu diváků v sále šlo ale spíš o nesnesitelný zážitek ještě dříve, než došlo na 40minutový virtuózní záběr, propojující roviny předcházejícího dění.)

Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Finsko, Juho Kuosmanen). Svěží debut finského režiséra je boxerský film, ve kterém se takřka neboxuje. Je to neokázalý, pozitivní snímek o skutečných hodnotách, byznysu, sportu a médiích, který neobyčejným způsobem dokázal evokovat dobu a vybalancovat svou energii a nostalgii.

Otevřená tlama (Francie, Maurice Pialat). Jeden z mála snímků staršího data, který jsem na letošním festivalu stihl, patří mezi nejupřímnější a nejvěcnější filmy na téma posledních věcí člověka, které jsem kdy viděl.

Zklamáním pro mě byla kromě soutěžních filmů (všech kromě Rodinného štěstí Szabolcse Hajdua!) například Zkouška dospělosti (Rumunsko, Cristian Mungiu). Pod povrchem perfektní režie obrazu i dovedné výstavby motivů jde o film bez překvapení a inovace. Rozvíjí motivy v rumunském filmu až příliš familiární s postavami, které jsou pro tento typ kinematografie už typické. Morální dilemata líčí film s (povinným) odstupem, který nám dává možnost samostatně posuzovat jednání hrdinů, ale v zásadě jsou při všech polehčujících okolnostech těžkých životních situací jednoznačná.

Rodinné štěstí
Rodinné štěstí

Kateřina Svatoňová (FF UK)

Rodinné štěstí (Maďarsko, Szabolcs Hajdu). Rodinné drama odehrávající se pouze v (režisérově) bytě, pomalé, skromné, konverzační a nikterak efektní bylo jedním z nejsilnějších zážitků karlovarského festivalu. Působivé jsou nejen jeho sevřenost, soustředěnost a minimalismus, ale i promyšlenost, přísné a přesné vedení kamery (respektive 13 kamer/amanů) a herců nebo fascinující práce s mimoobrazovým polem, se statickými záběry mizanscény, která nevypovídá méně než dialogické pasáže blízké divadelní hře.

V takto uzavřeném prostoru – jenž je snímán i jako klaustrofobická past, i jako otevřený, nekonečný labyrint, ve kterém se skrývá nejedno tajemství – jsou se silnou emocionalitou, ale zároveň i kritickým odstupem vykreslovány ambivalentní polohy tolik známých rodinných problémů doprovázejících selhání a úspěch, vinu a trest, neústupnost a odpuštění, ponížení a velkorysost, dominanci a toleranci, nesnesitelnou zátěž, ale i osvobozující podporu. Snímek velmi přesně a často cynicky komentuje osobní postoje jednotlivých členů rodiny a jejich rozdílné charaktery, ale zároveň se citlivě vztahuje k obecným a aktuálním otázkám, jakými je osobní postoj, morálka, sociální status, rasismus či nacionalismus.

Paterson (USA, Jim Jarmusch). Hlavní hrdina stejnojmenného snímku Paterson je řidič autobusu, básník, milující manžel, hrdina, trpělivý, mlčenlivý i naslouchající, pozorovatel okolí i svého vlastního života. Zdánlivě bezvýznamné detaily a jako by náhodné, samostatně stojící scény založené na jemném i ironickém humoru jsou pevně propojeny slovy (neustávajícím tokem Patersonovy poezie), obrazy (přeplněnými i minimalisticky vyčištěnými) a zvuky (ambientním hudebním podkresem i stále přítomným šumem vodních a městských toků), třemi dimenzemi, obohacenými o dimenzi čtvrtou, časovou.

Jasnost, přesnost, ale i čistota formálních prostředků zamezují tomu, aby tyto drobné události přerůstaly ve fatální dějové uzle a dramatické zvraty, spíše se až trpělivě opakují, překrývají, vracejí, plynou, tvoří strofy, v nichž se každý všední zážitek stává veršem (aniž by na svou poetickou formu musel upozorňovat rýmem). Spolu s trpělivým Patersonem se pomalu přibližujeme zenovému klidu, sledujeme, jak na povrch vystupují jeho vzpomínky, ale i připomínky jiných Jarmuschových filmů. Opakování a rozpomínání se však nevede k vyprázdněnosti, spíše k intenzivnímu prožitku času, trpělivosti, smíření a tolerance, dovoluje se přiblížit prázdnotě, jež je nejvyšším stavem, kterého lze dosáhnout.

Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Finsko, Juho Kuosmanen). Příběh amatérského boxera Olliho Mäkiho, který v roce 1962 odchází z rodné vesnice, aby se utkal v zápase s mistrem světa, není jen portrétem sportovce, který sní o úspěchu, ale nese s sebou obecnější otázky profesionalizace sportu, jeho komercionalizace a konstrukce sportovních celebrit. Zcela jiný rozměr tomuto boxerskému filmu dodává zejména to, že hlavní hrdina nepodstupuje pouze zápas se svou tělesností, tvrdý trénink, ale i boj psychický, a to jak v rovině střetávání se s mediálním průmyslem (včetně filmového), jehož praktiky jsou mu naprosto cizí, s umělým přetváření sebe sama do postavy národního hrdiny, ale i se svým milostným citem, který ho zasáhne právě v době vrcholících příprav na rozhodující souboj.

Díky této vícevrstevnatosti a několikeré reflexivnosti není černobílý film zahlcen stereotypními obrazy boxerských zápasů ani jinými klišé tohoto žánru. Je čistý jako hrdina sám, poetikou blízký autorským filmům šedesátých let, zároveň připomíná současnou finskou tvorbu v čele s Akim Kaurismäkim, ať již jemným humorem, tak málomluvným a přesným vykreslením všech figur. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho začínajícího filmaře Juha Kuosmanena svou řemeslnou suverenitou, přesvědčivou lehkostí a mistrnou výstavbou vyprávění tak předčil mnohé již zavedené filmaře.

Aquarius (Brazílie, Kleber Mendonça Filho). Bývalá hudební kritička Clara se odmítá vzdát bytu v domě na pobřeží, ve kterém strávila celý svůj život a jenž má být přestavěn na nový komplex. Spor s developerskou firmou je poměrně jednoduchou, nicméně účinnou metaforou generačního střetu a kolize starého a nového světa/řádu, ale i úvahou o prostoru, času, paměti, uplývání a věčnosti: hlavní postava – ztvárněná charismatickou Soniou Bragou – se během tohoto boje stále nostalgicky ohlíží do minulosti (vzpomíná na svou tetu, střeží svůj byt, pouští si staré gramodesky), není však umanutá ani sentimentální, v minulosti se neuzavírá, naopak současnost vítá (jak dokládá její láska k mladému synovci, scéna s gigolem i přijetí moderních hudebních nosičů).

Vzpomínky jsou spíše zárukou morálních hodnot, které navzdory změnám přetrvávají, základem stálosti a vnitřní síly, jež dovolují hlavní postavě vzdorovat jak vnější moci, tak vlastní samotě. Pevné propojení „starého“ a „nového“, estetizované kompozice jednotlivých záběrů i realistické snímání, pomalé plynutí děje spolu s výrazným a rytmizovaným hudebním doprovodem, uhrančivá Clara a její hrdý vzdor činí toto brazilské drama nepřehlédnutelné.

Zklamání, přesto stojí za pozornost:
Zoologie (Rusko, Ivan Tverdovskij). Film vypráví o starší, osamělé administrativní pracovnici Nataše, které jednoho dne naroste ocas. Ze společnosti vylučovaná žena se pokouší se svou velmi výraznou fyzickou anomálií vyrovnat, zatímco se jí její okolí ještě více vzdaluje. I přes slibně znějící anotaci, zdařilý casting, výrazné výtvarné řešení, dobře odvedenou práci kostymérky a některé nezapomenutelné scény, zůstává nakonec film zejména/pouze u bizarního nápadu vhodného spíše na krátký film než na celovečerní stopáž.

Ivan Tverdovskij totiž bohužel plně nevyužívá nosný motiv vylučování a vytěsňování všeho, co se ocitá mimo většinově přijímanou normu, neposiluje společenskokritickou linii, nedaří se mu nikterak vytěžit potencialitu alegorického obrazu, ani rozvinout radikální metaforu soudobého Ruska. Film končí u gesta, obdobně bezradného, jakého se nakonec dopouští hrdinka sama.

Negativní:
Učitelka (Česká republika, Jan Hřebejk).´Poslední film Jana Hřebejka Učitelka vychází ze skutečného, silného a stále aktuálního příběhu o manipulaci, (totalitní) moci, podlézavé přizpůsobivosti a nedostatku odvahy, které prorůstají jak prostorem veřejným (škola), tak privátním (domácnosti rodin). Sevřenost, kterou naznačuje až divadelní dějová výstavba a jež odkazuje k dramatům jakými jsou filmy Dvanáct rozhněvaných mužů či Dvanáct, je však bohužel neustále narušována jak sérií jednoznačných tezí, rétoricky vystavěných prohlášení a kazatelských gest, které pronášejí neživotné postavy-figury, často hraničící s karikaturami, tak retro-fetišismem, mizanscénou zbytečně přetékající doklady doby.

Principiální motivy opakující se nemorálnosti, lidských slabostí, strachu, konformity a vůle k moci jsou pak podrývány přílišnou explicitností, jednoduchými – často banálními a „lidově“ humornými – analogiemi v chování, vzhledu či nevědomých gestech rodičů a dětí. Namísto působivého, zneklidňujícího, dobového i nadčasového sdělení tak sledujeme pouze začarovaný tragikomický kruh.

Učitelka
Učitelka

Antonín Tesař (A2, Cinepur)

Nejlepší film koupený do české distribuce:
Toni Erdmann (Německo, Maren Ade). Mnohem chytřejší film, než se na první pohled zdá. Divácky vděčné komediální drama těží z neobyčejného citu pro detail, plynulých přechodů z euforie do hořkosti a fenomenálního hereckého výkonu Sandry Hüller.

Nejlepší film, který není koupený do české distribuce:
Kaili Blues (Čína, Gan Bi). Nová krev asijského spirituálního filmu (následující Tsai Ming-Lianga nebo Apichatponga Weerasethakula) skládá evokativní vizuální poezii jako narativní rébus se stejně spletitými odbočkami, jaké vidíme v městečku ze čtyřicetiminutového záběru na konci filmu.

Nejlepší soutěžní film:
Rodinné štěstí (Maďarsko, Szabolcs Hajdu). Velmi slušné komorní drama o klaustrofobních rodinných vztazích a alespoň částečný návrat tvůrce famózních Bílých dlaní do někdejší gymnastické formy.

Nejpodivnější film:
Odpoledne (Tchaj-wan, Tsai Ming-Liang). Tsai Ming-Liang není jen geniální režisér, ale také poněkud obtížně snesitelný sebelítostivý narcistní hypochondr. Odzbrojující, nesoudné a fatálně bezelstné home video, které by mohlo sloužit jako testovací materiál pro studenty psycho(pato)logie. Zároveň skvělá nezáměrná komedie.

Největší zklamání:
Komorná (Jižní Korea, Park Chan-wook). Ne, že by se Park Chan-Wookovi adaptace románu Sarah Waters vyloženě nepovedla, ale další z jeho variací na spletitá spiknutí uvnitř jiných spiknutí je svým způsobem snadno předvídatelná a repetetivní. Všechno, včetně rádoby důmyslné asijské erotiky, sráží Komornou na úroveň průměrných korejských kostýmních dramat.

Nejhorší film:
Učitelka (Česká republika, Jan Hřebejk). Nepochybně ne nejhorší film celého festivalu, ale určitě nejslabší z toho, co jsem viděl. Hřebejk a Jarchovský ztloukli dohromady až překvapivě naivistické dílko plné školáckých chyb a kiksů jak ve vyprávění, tak ve stylu.

Jindřiška Bláhová (Respekt, FF UK)

Nejvíce povznášející film a nejlepší film na festivalu:
Toni Erdmann (Maren Ade, Německo). Film zpočátku zcela nenápadný, který postupně narůstá do monumentálních rozměrů dramatické komedie, kde není všechno tak přímočaré a postavy tak jednorozměrné, jak se mohlo na začátku zdát.

V promyšlené stavbě střídání trapných či dramatických situací dává film nový rozměr staré filmařské poučce, že emoce jsou nejdůležitější, a dokáže vykreslit všechny odstíny vztahu svérázného milujícího otce žijícího v Německu a odcizené dcery, která v Rumunsku radí ropné společnosti, jak správně propouštět. V jednom gestu obsáhnout veškerý smutek i radost lidské existence a zásadní otázku, která se týká každého z nás čím dál tím víc: Jak dobře žít svůj život. Naprosto bizarní rozhodnutí poroty festivalu v Cannes přehlédnout nejen film, ale i výkon Sandry Hüller. Čirá extáze.

Nejlepší film v hlavní soutěži:
Rodinné štěstí (Szabolcs Hajdu, Maďarsko). Sympaticky úsporná a vnímavá studie úzkostí rodičovství, úskalí vztahů i ekonomických nerovností. Střet dvou přístupů k životu, dvou rozdílných názorových pozic, dvou mladých manželských párů, z nichž každý je podobně ztracený. Plocha jednoho bytu se mění v nebezpečné území, kde je možné se ztratit, a možná i něco nového najít. Hajdu pečlivě nakoukal americké indie filmy a suverénně natočil jeden svůj vlastní.

Nejvíce prozaický film:
Paterson (Jim Jarmusch, USA). Zdánlivě nic se neděje v novém filmu Jima Jarmusche. Řidič autobusu vstává v šest, políbí ženu, nasnídá se a do tří vozí lidi po své trase autobusu č. 23. Než vyjede, píše básně bez rýmu o svém obyčejném světě. Ono zdánlivě v první větě je dvakrát podtrženo. V Jarmuschově Patersonovi se děje mnohé. A často to nejpodstatnější. Rutina znamená harmonii, ne tupé omezení. „Absence“ chtění a ambic není selháním, ale nalezením místa v životě. Spokojenost je cíl, který neustále uniká, ale který je možné nalézt. Nechtít víc, než člověk má. A mít něco „svého“, svůj vlastní notes na básně, který změní existenci ve svého druhu poezii.

Švýcarák
Švýcarák • Autor: Archiv


Nejnápaditější film:

Švýcarák (Daniel Scheinert, Dan Kwan, USA). V první řadě důkaz, že se chce Daniel Radcliffe zbavit stínu Harryho Pottera tak silně, že je ochotný hrát lidský vodní skútr poháněný vlastními prdy, mrtvolu, jejíž penis slouží jako kompas v anabázi za přijmutím sebe sama. V druhé řadě série fantastických nápadů a dojemně třeskutá komedie o jedné svérázné vnitřní cestě.

Film napůl cesty:
Zkouška dospělosti (Cristian Mungiu, Rumunsko). Další rumunská lekce z toho, jak neutíkat před minulostí vlastní země (a tím pádem i minulostí vlastní) a jak taková minulost prosakuje do současnosti. Civilní, napínavý a nejednoznačný boj o „správná“ rozhodnutí, který je sice do jisté míry předvídatelný a chybí mu intenzita předchozích Mungiových filmů, ale stále stojí za pozornost. Kdyby se tohle dalo říct o českých filmech, byli bychom silně za vodou.

Nejbizarnější film:
Odpoledne (Tchaj-wan, Tsai Ming-Liang). Dva muži. Jeden záběr. Velká sranda. Skoro do sloganu filmu s Budem Spencerem a Terencem Hillem by se dalo shrnout Odpoledne, rozhovor světoznámého tchajwanského režiséra Tsai Ming-Lianga s jeho dvorním hercem Lee Kang-shengem. Loni Vary uvedly Ming-Liangovu oslňující meditativní Cestu na západ. Letos to byla cesta do duše, která se zhruba po dvacetiminutovém monologu mění ve fantastický sešup hodný psychiatrické diagnózy.

Ta sranda je totiž nezáměrná. Vyplývá čistě z divákovy pozice, kdy od určitého okamžiku nejde (chce-li si zachovat zdravý rozum) číst vyznání, pláč, lehkou hysterii, atrofované ego, hypochondrii, milující a zároveň majetnický vztah režiséra k herci jinak, než jako komedii. Manželské etudy nečekaného druhu. Dvojice spolu totiž žije – aniž by byli partneři – už dvacet let a točí filmy, s nimiž vyhrává (oprávněně) světové festivaly. Vskutku galerijní kousek, v němž se dozvíte, kde všude Tsai byl, co všechno tam jedl a proč rád zametá. Jinak je to ale vynikající režisér.

Jisté zklamání:
Pustina (Česká republika, Ivan Zachariáš/Alice Nellis). Soudit podle dvou dílů, které byly na festivalu uvedené, není úplně fair, ale autoři minisérie HBO Pustina zatím dokázali hlavně to, že dokáží velmi zručně imitovat zahraniční vzory quality TV a dodržet nelehké parametry, které nastavuje v tomhle ohledu HBO. Inspirace severskými seriály je nezpochybnitelná, stejně tak ale i fakt, že nic podobně kvalitního v Česku nevzniklo. Otázka je, jestli to tak stačí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte