V kůži Charlieho Kaufmana je to obtížné a romantické

„Publikum jsem já,“ prohlásil na festival v Karlových Varech rezolutně a trochu zaskočeně, proč by to mělo být jinak, oscarový scenárista Charlie Kaufman, který v sobotu dostane cenu prezidenta festivalu. O divácích prý při psaní nepřemýšlí. O čem ale přemýšlí intenzivně, je filmový byznys.

Na masterclass tvůrce, při vyslovení jehož jména na mysli vytane obraz neurotického intelektuála píšícího zapletené filmy zabydlené excentrickými postavami a filosofováním, tak nebylo nejzajímavější jeho vyprávění o cestě ke slávě a k Oscarovi, ale důkaz, jak přetrvává síla romantických mýtů kolem „nezávislého“ filmu.

Kaufman je poslední člověk, kterého by si laik, filmový fanoušek i většina filmových novinářů spojovali s byznysem. Nevycházejí přitom z ničeho jiného než z jeho filmografie, jež je v jejich představách neslučitelná s penězi, mechanismem produkce, uzávěrkami a komerční logikou.

Věčný svit neposkvrněné mysli, V kůži Johna Malkoviche nebo Adaptace jsou přece vrcholné autorské filmy plně závislé pouze na talentu a fantazii tvůrců. Filmy, které téměř vyskakují z hlavy pomyslného filmového Dia nepoznamenány ničím komerčním. Finanční plány a úvahy, výběr a zvažování, přepisování a upravování, distribuční plány a výzkum trhu jakoby pro ně neplatily.

Diskurz kolem nezávislého či artového/autorského filmu je silný a svůdný svou jednoduchostí. A sám přitom skvěle funguje jako marketingová strategie. Charlie Kaufman jej na jednu stranu zajímavě rozbíjel tím, jak pragmaticky mluvil o své profesi, o svých ambicích i fungování filmového průmyslu. Na straně druhé jej však zároveň kouzelnickým obratem ruky znovu potvrzoval.

„Scénář k filmu V kůži Johna Malkoviche jsem prodával několik let,“ popisoval realitu extrémně soutěživého a náročného filmového průmyslu Kaufman, který začínal jako skupinový scenárista na televizních sitcomech. „Dva roky scénář polehával na stolech producentů, kteří mi sice říkali, že je skvělý, ale že jej nikdo nezfilmuje.“

Kdyby si jej nevšiml Spike Jonze, v té době už slavný díky videoklipům a krátkým filmům pro Björk nebo Beastie Boys, možná by opravdu na některém stole ležel dodnes.  Jeho jméno mělo na konci devadesátých let pro producenty dostatečnou (sub)kulturní hodnotu na to, aby mu na realizaci poměrně excentrického scénáře dali peníze. „Spike Jonze pracoval tehdy pro společnost Propaganda a byl celebrita, takže by ho nechali udělat cokoliv,“ vzpomíná Kaufman. Volba vepsat do titulu jméno slavného herce a využít tak známou tvář nicméně vypovídá hodně o ambicích a dravosti mladého scenáristy.

Jeho následující projekt Adaptace, kde hraje Nicolas Cage alter ego scenáristy Charlieho Kaufmana, vznikal v produkční společnosti Jonahtana Demmeho (Mlčení jehňátek), který měl film i režírovat, ale nakonec jej přenechal opět Spiku Jonzemu. Půlka dekády mezi léty 1999 a 2004, kdy vzniká Věčný svit neposkvrněné mysli, byla pak pro Kaufmana vrcholem.

V americkém filmovém průmyslu doznívala zlatá éra nezávislého filmu, která odstartovala na přelomu 80. a 90. let - a Kaufmanův styl s nečekanými twisty, proplétajícími se linkami, podivínskými postavami a rozháranými emocemi do ní dobře zapadal. Kaufman sám se stal Spike Jonzem americké scenáristiky a producenti jeho jménu věřili natolik, že je v roce 2008 nechali režírovat vlastní scénář Synekdocha, New York.

Ukázalo se však, že coby režisér nedokáže Kaufman kontrolovat potřebu intelektuální převahy nad divákem ani udržet tok scénáře v hranicích žánru. Film navzdory výrazné pozornosti kritiků komerčně propadl a filmový průmysl poměrně logicky ztratil v Kaufmana důvěru. „Že film prodělal peníze, mi rozhodně nepomohlo, a není pro mě snadné dělat filmy,“ poznamenal scenárista.

V mezičase od Synekdochy až po letošní Anomalisu, druhý film, pod nímž je podepsaný jako režisér, tak upravoval scénáře pro velká studia. Připravil i dva televizní piloty seriálů pro HBO a jeden pro stanici FX; ani jeden ale nakonec stanice nevybraly do výroby. Anomalisu pak částečně financoval z crowdfundingové kampaně na Kickstarteru.

Na jednu stranu se tak Kaufman ohlížel za svou kariérou zcela pragmaticky. Pojmenovával fungování filmového průmyslu, vlastní volby, vnitřní logiku i praktiky, jejichž je součástí. Zároveň se pod jeho slovy linula svůdná linka tradičně spojovaná s artovými filmaři. Jakoby určití tvůrci měli být vyjmuti z úvahy, že by na jejich filmy měli chodit diváci. Z toho, že by v sobě jejich díla měla mít i komerční potenciál, protože návštěvníci kin rovná se prodané lístky.

Kaufman proti sobě postavil velká studia, která točí jen „superhrdinské blbosti“, a na druhé straně pak Davida Lynche nebo Davida Cronenberga, kteří „neseženou na natáčení peníze“.  A k této řadě samozřejmě patří i on. Protikladem, který narýsoval, tak znovu stvrdil mytologii, kdy na jedné straně stojí „nezávislý“ film výjimečných autorů a na druhé bezohledné nekreativní korporace. Figura utiskovaného autora je samozřejmě mnohem více sexy, to ví každý scenárista, ale poněkud to upravuje složitou realitu filmového průmyslu. Ostatně Lynch i Cronenberg jsou dlouhodobě a úspěšně jeho součástí.