Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

Když Bůh sídlí v Bruselu a Sorrentino prohrává s kýčem

Proč jsou divácké ceny peklo plus několik tipů z letošního ročníku

Zbrusu Nový testament
Zbrusu Nový testament • Autor: Unifrance

Po pauze s psaním blogu, kdy – jak by řekl Hugo Haas – u mě proběhla taková „malá malárie“, bych se rád vrátil k některým filmům, které jsem měl mezitím možnost vidět, a také shrnul letošní ročník.

Vítězství Kryštofa Hádka za mužský herecký výkon ve snímku Kobry a užovky bylo celkem očekávané, stejně jako vítězství Aleny Mihulové ve filmu Domácí péče. Neberme to jenom jako výraz úcty převážně zahraniční poroty k hostitelské zemi, spíše jako doklad toho, že v Česku se pořád točí a do mezinárodních soutěží vysílají filmy stojící na tradičně pojatých velkých sólových hereckých výkonech. Jinde se dbá třeba více na formu a herectví je do určité míry „potlačeno“ na fyzickou přítomnost.

Reklama
Reklama

Miluji znaky tvé pokleslosti. (Kobry a užovky)
Kobry a užovky • Autor: Falcon
U nás se pořád hraje jako o život, což není nutně špatně, ale znamená to hlavně to, že si podobného výkonu lze snadno všimnout, protože z filmu vyčnívá. Jdeme divácky s postavami, svět okolo nich nemusí být superpropracovaný a být další „hrající osobou“. Byť jak v případě Kober a užovek, tak Domácí péče jde o filmy dobře odpozorované ze života. Kobry jsou ale přece jenom pro českou kinematografii zlomovější film svým pojetím sociálního realismu, u Domácí péče jde hlavně o snímek, který dojme „mámy od plotny“. Možná to zní krutě, ale větší ambice do něj ani nebyly vloženy. A pakliže ano, pak nebyly naplněny, a nikdo by to pro jistotu neměl roztrubovat na veřejnost.

Ocenění dokumentu Mallory od Heleny Třeštílkové se zase týká nejenom stále výjimečné časosběrné metody, ale nově – oproti Renému, Marcele a zvláště Katce – i pozitivního ukončení. Helena Třeštíková poprvé za dlouhou dobu našla příběh s happy endem; postavu, která se vyhrabe ze dna. Je skoro k neuvěření, že na tom, aby se Mallory zbavila drogové závislosti, měl zásadní podíl prezident festivalu Jiří Bartoška, který jí kdysi na ulici daroval větší sumu peněz a důrazně jí promluvil do duše. Ta historka působí až mytologicky (ve filmu přímo natočená není), ale je podle všeho pravdivá a festivalová cena ji tak uzavřela do zvláštní časové smyčky.


Jinak se prozatím se žádný z ostatních vítězných (již zahraničních) filmů nechystá do běžné distribuce, což také o něčem svědčí. Babai a Trandarinka aspoň poběží v pražských ozvěnách festivalu Šary Vary.

Diváckou cenu vyhrál italský snímek Mládí od Paola Sorrentina, kterého si publikum zamilovalo nejpozději – ale o to vroucněji – díky Velké nádheře v roce 2013 a od té doby má nálepku nového Felliniho. Mládí je tak trochu pokračováním Nádhery – staří muži apaticky bilancují svůj život a možná se ještě jednou o něco umělecky pokusí, i když to svět od nich už nečeká.

MlA dA 2
MlA dA 2 • Autor: Respekt
Sorrentino záměrně pracuje s tím, že ukazuje uměleckou vyčerpanost dvou hlavních hrdinů v luxusním sanatoriu a celý film jako by byl metaforou jeho samotného. Krásné ušlechtilé dojímání se nad minulostí a ironické vtípky na nynější neschopnost. Co mám ještě tak vyprávět, když už jsem všechno natočil, sledujeme tu ustavičný návrat k Osm a půl, Felliniho filmu o vyprchalé umělecké inspiraci. (Zatímco Velká nádhera byla variací či skoro volným pokračováním Sladkého života.) Je v tom cosi nenapadnutelného – chcete říct, že jsem vyprázdněný a opakuju se, chcete mě nařknout, že exhibuju, jak to umím skvěle natočit, chcete říct, že vězím v minulosti a nenabízím výhled do budoucna?

Nuže ano, ale přitom vám nabízím sofistikovanou kritiku toho všeho, a veškerá moudra, které ústřední starci trousí, ironicky zpochybňuju. Že zálibně snímám krásné ženy – ano, ale ukazuju jejich povrchnost, respektive mužsky povrchní pohled na ně, a kromě toho tu mám hlubší ženské postavy, nebojím se jejich stárnutí, nabízím drásavý obraz vztahu otce a dcery, mám tu zkrátka všechno. A v tom zůstává Sorrentino mistr. Nehýčká si jeden fetiš či chiméru jako skutečná stařecká, uvadlá díla. Jeho filmy pojímají svět v komplexní celistvosti a těsných kontrastech, v lesku i bídě, vznešenosti i úpadku, kráse i nevkusu.

MlA dA
MlA dA • Autor: Respekt
Stejně jako ve Velké nádheře se ale zdá, že tu finální slzy na koncertu vážné hudby nemají být umělé, ale pravé a skeptikovi se tomu nechce moc věřit. Sorrentino nakonec poslední dobou vždy prohrává v souboji s kýčem. Zoufale odmítá být intelektuál, aby mohl působit po svém na emoce. Bohužel mu chybí racionální zábrana, kdy už by se mohl zastavit. Problém je také v tom, že řadu ironických prvků velká část publika bere vážně jako zjevené moudro, jako konečnou pravdu o životě, tvorbě a tak vůbec.

Jestliže Sorrentino aspoň tuší, že jeho krásné obrazy stárnutí a nečinnosti jsou posledním záchvěvem evropského luxusního bytí, tak další divácky milovaný snímek letošních Varů, Zbrusu Nový zákon od belgického režiséra Jaca van Dormaela je už čistě okouzlen sám sebou a vlastní nezávaznou hravostí, která se nám pokouší sugerovat, že nejvyšším stádiem filmového vypravěčství je tvorba fantazijních obrazů. Van Dormael je ostatně autorem nesnesitelného new age blábolu Mr. Nobody, kterým mučil příčetné mysli před pěti lety i v běžné kinodistribuci. Dodnes nemohu zapomenout na recenzi, kde jsem se potřeboval vypsat ze své bolesti nad touto kombinací Amélie z Montmartru a Matrixu.

Untitled 1 jpgWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
Untitled 1 jpgWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW • Autor: Respekt
Před zhlédnutím Zbrusu Nového zákona jsem ovšem zapomněl, co Dormael natočil předtím, takže jsem si pak při projekci říkal „No dobře, je to k nepřečkání hravé, rádoby pozitivně praštěné, ale pořád to není tak hrozné jako Amélie nebo Mr. Nobody“. A až do konce také nebylo, kromě toho, že by si člověk prostřelil hlavu nad ustavičně zpomalenými záběry a zurčením romantického klavírku. Výchozí nápad, že Bůh žije v Bruselu a svět řídí přes počítač, nemá žádný aktualizovaný (např. politický) rozměr. To, že Bohova dcerka rozešle lidem zprávy o datu jejich úmrtí a počítač nějak zaviruje nebo zablokuje (Bůh bůhvíproč ví, že počítač se má resetovat, ale sám to neumí, protože není moc vševědoucí a všemocný), už je jen další nedomyšleným nápadem, na něž je Dormael machr. Jak Mr. Nobody tak Zbrusu nový zákon lze rozstřelit několika jednoduchými otázkami, jaká v této fikci panují pravidla.

Všechny nápady, jakkoli realizačně precizní, jsou pouhým závanem inspirace bez dotažení funkčnosti celkového dějového univerza. Může se tu dít cokoli, protože to bude legrační a protože máme počítačovou grafiku, která to dovede znázornit. Ale protože nejsme žádní nedospělci, kteří se chtějí jen bavit, dáme tam i něco o lásce, jak je moc důležitá a všechno mění - což znamená, že se dementně zavile tvářící lidé začnou tvářit dementně zamilovaně. A Catherine Deneuve bude souložit s gorilou, což je mimochodem pasáž, která už má surrealistický rozměr a je vlastně dobrá. Cokoli jiného má především ten rozměr, že postavy poulí oči a křičí na sebe, což je metoda Princezny ze mlejna. No, ale lidi to zbožňují, smějí se a nadšeně tleskají. Divácké ceny a ankety jsou opravdu zlo.

Napadají mě hromady filmů z letošní festivalové nabídky, které nejsou „nedivácké“ v tom smyslu, že by byly pomalé, asketické, uspávající, experimentální či jinak „nudné“. Nechtěl bych jako alternativu k více či méně kýčovitých snímkům nabízet něco formálně a tematicky drásavého. Ne vše musí být divácky náročné tak, že je do sledování potřeba investovat mnoho energie a dotvářet si významy z mezer, zámlk a otevřených konců. Troufám si říct, že existují srozumitelné a vizuálně přitažlivé filmy, které nepodceňují diváky a pozvedávají úroveň mainstreamu.
Zde několik takových doporučení, snad se ještě něco dostane (nebo už dostalo) do distribuce:

Untitled 1
Untitled 1 • Autor: Respekt
Pohádka pohádek (Matteo Garrone, Itálie) – Výpravný, obrazově opulentní film, který překonává vyčerpanost pohádkového žánru, aniž by se stal zase rozměrnou fantasy. Jde skutečně o klasické pohádky v ryzí hororové formě se silně akcentovanou sexualitou. Vlastně až tady člověku dojde, že pohádky nejsou pouze či primárně pro děti, ale že jde o vyprávění, které činí děti svou traumatičností dospělými a dospělým to zas umožňuje kanalizovat strachy. Garrone, který předtím natočil syrovou realistickou mozaiku Gamora o italské mafii, a potom rozjuchanou a paranoidně prosáklou satiru Realita o show typu Big Brother, nyní vypráví na přeskáčku několik pohádek o královně, která sní srdce mořského netvora, aby mohla otěhotnět, o králi, který si pěstuje obří blechu, či věčně nadrženém princi, který se omylem zamiluje do ošklivé babice.

WWWWWWWWWWWWW
WWWWWWWWWWWWW • Autor: Respekt
Soud/Court (Čajtanja Tamnahe, Indie) – Nenápadný objev, a přitom tak průzračné čisté dílo. Prakticky stenopisný záznam vleklého soudního procesu, při němž je falešně obviňován starý zpěvák pouličních písní z pobuřování a navádění k nepravostem. Film sleduje zoufalý a marný zápas sympatického, ale již notně zoufalého a přepracovaného právníka se zvůlí a byrokratickou mašinérií. Vyprávění má fascinující dovětek. Poté, co je případ opět odložen, protože začínají soudní prázdniny (což obžalovaného ve vazbě vystavuje nebezpečí úmrtí), dostáváme asi čtvrthodinový nášup, kdy pozorujeme, jak se osazenstvo soudu baví v turistickém letovisku a dochází nám, že o osudu účastníků soudních řízení rozhodují lidé, kteří se prakticky neřídí racionalitou, ale emocemi a pověrami - a konflikty v soukromí řeší fackováním dětí. Obraz spravedlnosti, která si dává dovolenou a je dokonale impotentní, dovede rozesmát i zarmoutit zároveň.

5555fc9e1aaec7043ea4aa08 cannes film festival 2015 the lobster colin farrell
5555fc9e1aaec7043ea4aa08 cannes film festival 2015 the lobster colin farrell • Autor: Respekt
Humr/The Lobster (Yorgos Lanthimos, Řecko) – Mistrná absurdní alegorie o světě budoucnosti, kde je zakázáno být single. Ti, kdo nemají partnera, jsou odváženi do zvláštního sanatoria-hotelu, kde musí do určité doby získat nového druha či družku, jinak budou proměněni ve zvířata. Lanthimos, který má za sebou už stylově podobné filmy Špičák a Alpy, perfektně vyvažuje velké množství pravidel a zároveň nedořečeností ohledně celého fikčního světa. Neustále nás udržuje v napětí, zaskakuje krutým humorem a nechá nás přemýšlet, v čem se dnešní civilizace už takové anti-utopii podobá. Na filmu upoutají i skvěle suché, záměrně neprocítěné a distancované herecké výkony Colina Farrella, Rachel Weisz, Léy Sedoux, Bena Whishawa či Johna C. Reillyho.

Untitled 2
Untitled 2 • Autor: Respekt
Tělo/Cialo (Malgorzata Szumovská, Polsko) – Obrovsky vtipný film o anorexii, potratech na záchodě, věšení se na stromech a skupinových terapiích. Stárnoucí a tloustnoucí otec vyšetřuje brutální vraždy, zatímco jeho dospívající dcera absolvuje už několikátou léčbu poruch příjmů potravy. Její terapii vede mladá žena věřící různým alternativním a esoterickým metodám. Snímek inteligentně pracuje s vírou a zpochybňováním nadpřirozených jevů a zároveň odhaluje hluboké problémy na stranách otce, dcery i terapeutky. Skvěle udržované tempo a napětí vyprávění, krásně využitá ironie a skepse a překvapivě dojemné nesentimentální finále.

Zde jsou další filmové vývary Kamila Fily:

yayaya
yayaya • Autor: Respekt
Režisér Aramisova: Talent, nebo spíš příznak všech bolístek FAMU?

Před bojovým psem Sivasem nemá divák kam uhnout

Limonádový Joe na špatném tripu přináší přízraky smrti

Když má dítě urputná biomatka, je to horor

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte