Když Bůh sídlí v Bruselu a Sorrentino prohrává s kýčem
Proč jsou divácké ceny peklo plus několik tipů z letošního ročníku
Po pauze s psaním blogu, kdy – jak by řekl Hugo Haas – u mě proběhla taková „malá malárie“, bych se rád vrátil k některým filmům, které jsem měl mezitím možnost vidět, a také shrnul letošní ročník.
Vítězství Kryštofa Hádka za mužský herecký výkon ve snímku Kobry a užovky bylo celkem očekávané, stejně jako vítězství Aleny Mihulové ve filmu Domácí péče. Neberme to jenom jako výraz úcty převážně zahraniční poroty k hostitelské zemi, spíše jako doklad toho, že v Česku se pořád točí a do mezinárodních soutěží vysílají filmy stojící na tradičně pojatých velkých sólových hereckých výkonech. Jinde se dbá třeba více na formu a herectví je do určité míry „potlačeno“ na fyzickou přítomnost.
Ocenění dokumentu Mallory od Heleny Třeštílkové se zase týká nejenom stále výjimečné časosběrné metody, ale nově – oproti Renému, Marcele a zvláště Katce – i pozitivního ukončení. Helena Třeštíková poprvé za dlouhou dobu našla příběh s happy endem; postavu, která se vyhrabe ze dna. Je skoro k neuvěření, že na tom, aby se Mallory zbavila drogové závislosti, měl zásadní podíl prezident festivalu Jiří Bartoška, který jí kdysi na ulici daroval větší sumu peněz a důrazně jí promluvil do duše. Ta historka působí až mytologicky (ve filmu přímo natočená není), ale je podle všeho pravdivá a festivalová cena ji tak uzavřela do zvláštní časové smyčky.
Jinak se prozatím se žádný z ostatních vítězných (již zahraničních) filmů nechystá do běžné distribuce, což také o něčem svědčí. Babai a Trandarinka aspoň poběží v pražských ozvěnách festivalu Šary Vary.
Diváckou cenu vyhrál italský snímek Mládí od Paola Sorrentina, kterého si publikum zamilovalo nejpozději – ale o to vroucněji – díky Velké nádheře v roce 2013 a od té doby má nálepku nového Felliniho. Mládí je tak trochu pokračováním Nádhery – staří muži apaticky bilancují svůj život a možná se ještě jednou o něco umělecky pokusí, i když to svět od nich už nečeká.
Nuže ano, ale přitom vám nabízím sofistikovanou kritiku toho všeho, a veškerá moudra, které ústřední starci trousí, ironicky zpochybňuju. Že zálibně snímám krásné ženy – ano, ale ukazuju jejich povrchnost, respektive mužsky povrchní pohled na ně, a kromě toho tu mám hlubší ženské postavy, nebojím se jejich stárnutí, nabízím drásavý obraz vztahu otce a dcery, mám tu zkrátka všechno. A v tom zůstává Sorrentino mistr. Nehýčká si jeden fetiš či chiméru jako skutečná stařecká, uvadlá díla. Jeho filmy pojímají svět v komplexní celistvosti a těsných kontrastech, v lesku i bídě, vznešenosti i úpadku, kráse i nevkusu.
Jestliže Sorrentino aspoň tuší, že jeho krásné obrazy stárnutí a nečinnosti jsou posledním záchvěvem evropského luxusního bytí, tak další divácky milovaný snímek letošních Varů, Zbrusu Nový zákon od belgického režiséra Jaca van Dormaela je už čistě okouzlen sám sebou a vlastní nezávaznou hravostí, která se nám pokouší sugerovat, že nejvyšším stádiem filmového vypravěčství je tvorba fantazijních obrazů. Van Dormael je ostatně autorem nesnesitelného new age blábolu Mr. Nobody, kterým mučil příčetné mysli před pěti lety i v běžné kinodistribuci. Dodnes nemohu zapomenout na recenzi, kde jsem se potřeboval vypsat ze své bolesti nad touto kombinací Amélie z Montmartru a Matrixu.
Všechny nápady, jakkoli realizačně precizní, jsou pouhým závanem inspirace bez dotažení funkčnosti celkového dějového univerza. Může se tu dít cokoli, protože to bude legrační a protože máme počítačovou grafiku, která to dovede znázornit. Ale protože nejsme žádní nedospělci, kteří se chtějí jen bavit, dáme tam i něco o lásce, jak je moc důležitá a všechno mění - což znamená, že se dementně zavile tvářící lidé začnou tvářit dementně zamilovaně. A Catherine Deneuve bude souložit s gorilou, což je mimochodem pasáž, která už má surrealistický rozměr a je vlastně dobrá. Cokoli jiného má především ten rozměr, že postavy poulí oči a křičí na sebe, což je metoda Princezny ze mlejna. No, ale lidi to zbožňují, smějí se a nadšeně tleskají. Divácké ceny a ankety jsou opravdu zlo.
Napadají mě hromady filmů z letošní festivalové nabídky, které nejsou „nedivácké“ v tom smyslu, že by byly pomalé, asketické, uspávající, experimentální či jinak „nudné“. Nechtěl bych jako alternativu k více či méně kýčovitých snímkům nabízet něco formálně a tematicky drásavého. Ne vše musí být divácky náročné tak, že je do sledování potřeba investovat mnoho energie a dotvářet si významy z mezer, zámlk a otevřených konců. Troufám si říct, že existují srozumitelné a vizuálně přitažlivé filmy, které nepodceňují diváky a pozvedávají úroveň mainstreamu.
Zde několik takových doporučení, snad se ještě něco dostane (nebo už dostalo) do distribuce: