Tenkrát v Československu

Tvůrce série České století o milnících československých dějin pohání na tuzemské poměry ne úplně malá ambice. Polidštit mytické postavy, nabídnout „jiný“ pohled na notoricky známé, nacionálně hýčkané události - a hlavně prezentovat lekce z „nudné“ politické historie divácky atraktivně pro publikum, jež straní spíš Četnickým humoreskám. S nadsázkou takové intelektuální a vážnější Vyprávěj. Jen z nejvyšších pater československé politiky a elit, kde „národ“ pozoruhodně chybí.

Režisér Robert Sedláček si v tomhle ohledu počíná filmařsky zajímavě. Jako žánrový a formální DJ, který se snaží obrazově vyvážit literárnost scénáře Pavla Kosatíka. Kombinuje historické drama s detektivkou a špionážním thrillerem i se špetkou téměř bakalářské vlídnosti. Základní jednotkou jsou jakési výjevy či tabla aktérů (Masaryk, Beneš, Moravec) a událostí. Prostor mezi nimi pak zaplňuje nevyhnutelně výběrovým vyprávěním, jež vysvětluje (domnělé) myšlenkové procesy a osobní filosofie.

Sedláček splétá emocionální s politickým a intimní rovině skládané z vynalézavých záběrů se snaží dodat výpovědní naléhavost stylem televizních kostýmních velkofilmů. U prvního dílu Velké bourání pojednávajícím o Masarykově projektu Československa se téměř blíží stylem britským detektivkám podle Agáty Christie. Česká televize se ve svém novém programu „veřejnoprávnosti, jež je vidět“ vskutku produkčně plácla přes kapsu.

Pro výchozí tezi, že „hybatelé dějin byli také jen lidé“, našli tvůrci prostor v názorových konfrontacích, které staví téměř jako westernové duely: ukázkový je David Lloyd George vs. Masaryk. Nebo v díle Den po Mnichovu rozprava Edvarda Beneše s ženou Hanou v ložnici. Manželka je ovšem jen odrazová plocha; disputaci o nutnosti udržovat iluze jako politický program vede Beneš trochu schizofrenně sám se sebou. V takových soubojích se tvůrcům většinou daří „prodat“ didaktičnost a tezovitost, jíž série na jiných místech trpí.

Co se historické věrohodnosti týče, neměli v podstatě na výběr. Museli rezignovat na nuance a zploštit dějiny do souboje vyhraněných principů – šachista a stratég Beneš vs. boxer a budoucí čestný zrádce plukovník Moravec. Nevyhnutelně si tím naběhli, ale je dobře, že sesadili stín bronzového „tatíčka“ z koně, svlékli ho z jezdeckých pumpek a udělali z něj postavu navzdory veškeré státotvorné oslavnosti i temnou a sebestřednou.

Já, Claudius se nekoná, ale je celkem snadné představit si, že České století zafunguje hlavně jako první salva v budoucích audiovizuálních duelech o pojetí československých dějin.

Autorka je filmová a televizní kritička

Text o seriálu a o reakcích, jež vyvolal, najdete v Respektu 46/2013 pod titulkem Opravdu české století.