David Brooks: Čím nahradit pokroucené křesťanství, které dnes vládne Americe

Občas narazím v knize na pasáž, která na mě zapůsobí jako zjevení. Třeba tady: „O víře člověka vypovídá jeho život spíše než to, co si myslí a o Bohu říká.“ 

Je to pasáž z knihy Tomáše Halíka Odpoledne křesťanství. Halík je český sociolog, kněz a filozof. Když v Česku vládl komunismus, působil v podzemní církvi. Po roce 1989 byl blízkým přítelem a poradcem Václava Havla a obdivovatelem papeže Františka. Ona pasáž se mi líbí tím, jak Halík překračuje kategorie, které k popisování lidí běžně používáme. 

To je vzácnost. V dnešní době vám může zavolat průzkumník veřejného mínění nebo sociolog, položit vám několik povrchních otázek a zařadit vás do škatulky „věřící“ nebo „žádné (bez vyznání)“. A lidé, zdá se, to přijímají a podle těchto hrubých rozdělujících škatulí žijí. 

Jakmile lidi rozřadíte do kategorií, vybízíte je, aby historii vnímali jako konflikt s nulovým součtem mezi tou a onou skupinou. A skutečně: dnes žijeme v politické, kulturní a náboženské válce mezi dvěma zuboženými armádami.

Na jedné straně jsou křesťanští nacionalisté, kteří praktikují pokroucenou formu své víry. Křesťanský nacionalismus vylučuje, než aby objímal. Jde o ochranu „nás“ před „nimi“ – domorodci proti imigrantům. Jde víc o nadvládu než o lásku. Mluví víc o hrozbě než o naději. Je rigidní a farizejský, není osobní a milosrdný. 

Na druhé straně jsou vyčerpané zbytky sekulárních humanistů. Humanistů, kteří se zpočátku snažili lidi osvobodit od vlády dogmat, ale stvořili společnosti, ve kterých se lidé cítí odcizení, obnažení a osamělí. Nepodařilo se jim vytvořit společný morální řád, který by v lidských životech pomohl najít smysl a solidaritu. Jejich humanismus zeslábl tak, že ho nahrazuje uctívání telefonu – povrchní a technicistní způsob existence. 

Když jsem četl Halíkův text, okamžitě jsem zahlédl cestu ven z téhle vyčerpávající války, která deformuje životy. Připomíná nám, že kategorie, ve kterých uvažujeme, nedokáží postihnout tu velkou rozmanitost lidského hledání, kterou kolem sebe vidíme. 

Moje zkušenost mi říká, že většina věřících někdy věřit přestala. Dva lidé, kteří se sami nazývají evangelikály, můžou přemýšlet a žít velmi odlišně. Hrubé nálepky jako „věřící“, nebo dokonce „evangelikál“ nevystihují přesně všechny rozměry reálných lidských bytostí.  

Kategorie „žádná“ je sama o sobě hloupost. Jak může tahle negace vystihnout životy lidí, kteří prožívají svá vlastní duchovní dobrodružství mimo tradiční víru? A co je nejdůležitější, lidé mají mnoho společného, a tyto kategorie to nevidí. 

Zadruhé, Halíkova pasáž nám připomíná, na čem skutečně záleží. Budu teď trochu kázat: nejde o slova, která vycházejí z našich úst, ale o starost o druhé, která proudí z našich srdcí. Jde o to, jak se každý z nás snaží plnit svůj úkol být člověkem. 

Pokud mě dospělost něco naučila, tak to, že vášně srdce jsou přednější a silnější než strojek rozumu. Teologové říkají, že hluboko v každém z nás je duše, která touží. Kognitivní vědci by prohlásili, že hluboko v každém z nás jsou nevědomé vrstvy, ze kterých pramení touhy a kde se odehrává 99,9 procenta našeho myšlení. Ať už mluvíte duchovním, nebo vědeckým jazykem, podstata je stejná: energie, která hýbe světem, vychází z hlubin lidské duše, z tajemných zákoutí, kde se rodí vášně. 

Když se na lidi díváte jen na povrchní úrovni jejich deklarovaných přesvědčení, vidíte ideologie, které se dřív nebo později střetnou. Ale když se podíváte hlouběji, ve všech táborech vidíte lidi zápasící s impulzy, které jen stěží dovedou ovládnout nebo pochopit. 

Některé impulzy jsou temné a destruktivní – nenávist, zášť, touha po moci. Ale lidé také směřují k dobru. Zdá se, že všichni lidé v sobě mají touhu po větším porozumění, po sounáležitosti, smyslu, kráse a lásce. 

Teologové tohle toužení přirozeně popisují v náboženských termínech. „Lidé byli stvořeni Bohem k Božímu obrazu a touha po Bohu byla vložena do struktury našeho lidství,“ píše Halík. A bývalý arcibiskup z Canterbury Rowan Williams ve své knize Passions of the Soul poznamenává: „Pokud duchovně zrajeme a poznáváme nové touhy, vždycky toužíme růst dál a toužit víc.“ 

Nevěřící o tom mohou mluvit jinými slovy, ale věřím, že většina z nich tyto duchovní touhy uzná. Prožil jsem desítky let jako bezvěrec a nyní už více než deset let věřím. V obou obdobích jsem, jako většina lidí, toužil po proměně srdce – abych se postupně stával lepším člověkem, abych zkrátka lépe byl. Když jsem přijal víru, tahle touha nevyhasla. Spíš ji to ještě rozdmýchalo. 

Takhle viděno nejsme zápasící válečníci, ale poutníci na společné cestě. Každý z nás začíná se svými vlastními základními pravdami – křesťanskými, židovskými, racionalistickými, je to jedno. Každého z nás unáší proud našich vlastních tradic. Ale každý z nás touží růst, stát se lepší verzí sebe sama. V každodenní realitě rozmanitého života každý z nás klopýtá a padá. Tak doufejme, že si navzájem pomůžeme na svých souběžných a proplétajících se poutích směrem k obzoru, kterého nikdy nedosáhneme – alespoň ne na tomto světě. 

Což mě přivádí k třetí myšlence, k níž mě Halíkova pasáž inspirovala. Jsme dnes naučení myslet v metaforách bitevního pole – věřící proti nevěřícím, MAGA proti wokistům. Ale pokud chceme naší ošklivé době uniknout, musíme začít vidět svět skrz metafory pouti. 

V knize Exodus Mojžíš žádá, aby mohl vidět Boží tvář, ale Bůh mu ukazuje jen záda. Možná proto, že nevidíte tvář toho, koho následujete. Raný církevní otec Řehoř z Nyssy tvrdil, že křesťané mají následovat Krista právě tímto způsobem – jít za ním, pohybovat se ve směru Ježíšova pohybu. Křesťanská víra, tvrdí Halík, je cestou k Ježíši a s Ježíšem, který řekl: „Já jsem cesta.“ 

Můžete se rozhodnout prožít svůj život v zákopech, nikam se neposouvat – v tom případě vám přeji hodně štěstí. Kulturní válečníci jsou statičtí a jejich jistoty jsou děsivé. Harvardský psycholog Dan Gilbert kdysi poznamenal, že lidské bytosti jsou nedokončená díla, která si o sobě myslí, že jsou hotová. Ale lidé, kteří se považují za poutníky, vědí, že nejsou hotoví; vědí, že jsou stále na cestě, která je změní. Přijímají dynamickou povahu života a jeho směřování vpřed. Pokud se snaží něco překonat, není to jeden druhého, ale trnité křoví, které jim stojí ve společné cestě.

Měl jsem možnost Halíka potkat před pár týdny na konferenci pořádané Faith Angle Forum, která dává dohromady teology a novináře. Zúčastnil jsem se jí, protože hledám takovou podobu křesťanství, která je přitažlivější a přesvědčivější než křesťanský nacionalismus a díky které od něj můžeme lidi odlákat. 

Pod vedením moudrých lidí jako Halík a Williams už jsem v záblescích zahlédl, jak mám v dnešním světě věřit. Svatý Augustin radil, abychom následovali to, co se nám zdá radostné, a v poutnickém způsobu života vidím radost v rozmanitosti. Svět je příliš složitý na to, aby veškerou jeho pravdu obsáhla jediná tradice – křesťanství, judaismus, islám nebo osvícenství. Můžete ale v jedné zakořenit a od všech se učit. 

Cítím radost ze zapomenutí na sebe sama. Jak už nám mnoho mudrců řeklo, pokud se ponoříte do nejhlubších sfér svého já, najdete tam touhu po sebepřekonání, která vás navede na cestu přímo ven ze sebe sama – ke svým bližním a přátelům, k Bohu. Už nejste uvězněni ve svém malém, nejistém, sebestředném já; jste obráceni ven. Možná na sebe vůbec nemyslíte. 

Vidím radost v pokoře. Moc se mi líbí Williamsova definice pokory jako „schopnosti být místem, kde ostatní nacházejí spočinutí“. Williams dodává, že lidé, které Ježíš nazývá blahoslavenými, „jsou ti, kteří žijí v příjemném klidu, ale zároveň hoří touhou po blahu bližních a uzdravení ran světa“. 

A konečně vidím záblesk Ameriky, kterou jsem si myslel, že znám. Po staletí jsme byli národem plným naděje, národem v pohybu, který určuje spíš jeho budoucnost než to, co bylo. Někdy tahle neúnavná touha po růstu vedla k okázalému materialismu, a dokonce k vykořisťování. Ale nejskvělejší momenty amerických dějin přišly tehdy, když byla stejně mohutná i touha po růstu duchovním a morálním. Když lidé říkali: Chci, aby bylo moje srdce pořád větší a větší, aby můj národ dál směřoval ke spravedlnosti. 

MAGA se do našich životů nějakým způsobem vkradla a proměnila nás v lidi vystrašené, ustrnulé, bezcitné a zaostalé. Nemyslím si, že tento cizí kulturní implantát přetrvá věčně. Nakonec Američané, neklidní jako každý jiný národ na Zemi, budou chtít strach vyměnit za naději a znovu vyrazit na svou národní pouť. Až k této kulturní a duchovní změně dojde, v našem náboženském a politickém životě se změní mnohé.