Wilders je ze hry. Protievropská vzpoura se nekoná, ale poptávka po pevných lídrech nekončí

Úlevné vydechnutí evropského tisku i proevropských politiků je den po středečních nizozemských parlamentních volbách citelné. Protiislámský a protievropský Geert Wilders nevyhrál, dokonce ani těsně neprohrál - byl poražen úplně jasně, jeho Strana pro svobodu je jenom jednou z několika stran ve druhém sledu za vítěznou Lidovou stranou pro svobodu a demokracii premiéra Rutteho. “Nizozemští voliči rozdrtili naděje populisty Wilderse,“ stojí v hlavním titulku deníku Financial Times. “Nizozemí, ach Nizozemí, jste šampióni! Gratuluji ke skvělému výsledku” rozplýval se podle BBC  Peter Altmaier, šéf kabinetu kancléřky Angely Merkel.

Tedy na to, že dosavadní premiér Rutte přitom přišel ve hlasování o třetinu parlamentních křesel, je to jistě spousta slávy. A to nemluvíme o to, že jeho koaliční partner, nizozemská tradiční Labour party, zaznamenala historický propadák.  Pokud se ovšem nizozemské volby zúží na symbolický souboj “tradičního” Rutteho s kverulujícím Wildersem požadujícím odchod z Evropské unie, zavření mešit, zákaz Koránu a zákaz vstupu muslimů, pak se vskutku můžeme radovat.

Trumpistické tažení se v Nizozemí zastavilo (jako již dříve v Rakousku) - populisté jsou k poražení, kontinentální Evropa a její parlamentní demokracie s poměrným hlasováním mu dost možná nesvědčí. Před klíčovými volbami ve Francii to zní nadějně, byť tamní prezidentské volby fungují zase jinak.

Interpretovat nicméně nizozemské hlasování jako přímočarý populisty s mainstreamem je dost zavádějící. Voleb se zúčastnilo osmadvacet stran, rozdíly mezi nimi jsou minimální a některé z nich se také různým způsobem bouří proti zavedeným pořádkům, jenom to nedělají tak provokativně a radikálně jako Wilders. A sám Rutte se během voleb přinejmenším v otázce muslimských přistěhovalců posunul směrem k Wildersovi:  vítězství ostatně komentoval slovy, že “voliči odmítli nesprávný typ populismu”.

Server Politico si z výsledků (mimo jiné) odnáší třeba to, že Ruttemu pravděpodobně hodně pomohlo jeho tvrdé vystoupení proti Turecku, kdy na první pohled úřednicky uhlazený premiér ukázal tvář tvrdého obránce nizozemských zájmů. “Vyhodil ze země ženu v hidžábu,” cituje v narážce na vyexpedování turecké ministryně práce Betül Sayan Kaya z Rotterdamu server politologa André Krouwela. “To je politický ekvivalent vlhkého snu. To se nedá dopředu vymyslet,” dodává. A my dodejme, že Rutte nečekaně převeksloval do tvrdší protipřistěhovalecké rétoriky už dříve během kampaně, když prohlásil, že pokud se přistěhovalci nechtějí přizpůsobit, ať se vrátí, odkud přišli. Nebo přesněji - “pokud se vám to tady nelíbí, můžete odejít”.

Jinou stránkou voleb je vítězství proevropských stran. Po Brexitu se čekalo, zda se Nizozemci, kterých se k volbám dostavilo u nás těžko uvěřitelných 80 procent, nevydají podobným směrem, ale to se rozhodně nestalo. Sám Wilders se během kampaně v otázce Evropské unie docela krotil a soustředil se spíše na mešity, ve volbách pak kromě vítězných proevropských lidovců zaznamenala dobré výsledky třeba strana Zelené levice nebo D66, obě s otevřeně proevropskou kampaní.

Abychom to shrnuli: Wilders je ze hry, což je dobře. Protievropská vzpoura se také nekoná, a to je jistě zajímavý vzkaz do Francie. Otázka přistěhovalectví je ale živá a není ji možné ignorovat. Voliči dost možná netouží po radikálních řešeních, ale rozhodně chtějí mít pocit, že v čele země stojí lídři, kteří mají věci pevně v rukou.