pátek 27. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Prezident Miloš Zeman veřejnost v posledních dnech zásobuje výroky s nebývalou kadencí. Ve čtvrtek v rozhovoru pro Český rozhlas například uvedl, že „lidé, kteří mě kritizují, vůbec netuší, že pravomoc kárné žaloby prezidenta je zakotvena v Ústavě České republiky. Blbečci, kteří neznají ústavu, mě nezajímají“.  Ačkoli neradi propadáme jednotvárnosti, nebyla tak jiná možnosti než zpracovat toto tvrzení jako #výrokdne.

V jistém smyslu lze souhlasit s prezidentem, že znát 113 článků základního právního předpisu by bylo záhodno. Aspoň co se týče politických funkcionářích od poslanců k prezidentovi. V praxi však zpravidla postačí ve vhodných chvílích do ústavy nahlédnout. A zjistíme tak mimo jiné, že pravomoc podat kárnou žalobu tu nenajdeme. Nachází se totiž v zákoně o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů.

Ústava sice říká, že prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Tímto ustanovením však pouze vymezuje (vedle těch v ústavě zakotvených) další pravomoci, které vyžadují podpis premiéra (pokud nechceme dojít k výkladu, že žalobní návrh není rozhodnutím dle práva a spadá tedy do „odpovědnostní mezery“, kdy by za určité kroky prezidenta neměl nést rozhodnutí nikdo).

Ponechme stranou, že prezident k jím často skloňovaným blbečkům zařadil kromě moderátorů a občanských aktivistů i lid neseznámený s obsahem ústavy. Každopádně nemá pravdu, když svou pravomoc podat kárnou žalobu zaštiťuje tím, že má původ v ústavě - což má asi tolik jako jeho pravomoc propůjčovat prapory vojenským plukům.

Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Na pomyslných hodinách, které lidstvu odtikávají čas do globální katastrofy, se velká ručička opět posunula - a nyní jsme od půlnoci (která označuje globální apokalypsu a zánik lidstva) pouhé dvě a půl minuty. Toto zjištění plyne z vědeckého hlasování - konkrétně od sdružení atomových vědců, kteří takto lidstvu odměřují čas na Doomsday Clock od roku 1947 (tehdy jsme byli sedm minut od zkázy).

Od minulého roku je to posun o třicet vteřin a nastoupivší americký prezident Donald Trump by měl velkou radost, protože je to jeho práce. Jenom jeho. Zvládl to sám. Úplně sám. Za dvě největší rizika totiž vědci pokládají rozšíření atomových zbraní a klimatickou změnu.

Trump ovšem pokládá široký a sdílený vědecký konsenzus o tom, že lidmi způsobené oteplování planety vede k těžko představitelným katastrofám a krizím, za nesmysl. O atomových zbraních, jejichž použití zatím všichni státníci pokládali za velmi krajní možnost, protože za ní už leží jen jaderný konflikt, se pak jednou vyjádřil ve smyslu, že “když je máme, proč bychom je někdy nepoužili?” A řekl i spoustu dalších zneklidňujících věcí.

Zde je proto namístě i uklidnění, že onen symbolický červený čudlík nemá Donald Trump neustále k dispozici - a mezi ním a jadernou apokalypsou stojí ještě řada dalších lidí.