Denní menu

úterý 10. 1. 2017

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V nedělních Otázkách Václava Moravce přišel ministr zahraničí Lubomír Zaorálek s konstatováním, že Česká republika je na světové špičce v oblasti kybernetické bezpečnosti. V době vzrušených debat o hackerských útocích na americké prezidentské volby a také o možném ovlivňování blížících se voleb v evropských zemích je to jistě prohlášení, které si zaslouží pozornost a prozkoumání.

Americké zpravodajské služby vydaly veřejnou zprávu, která o ovlivňování voleb skutečně informuje. Její veřejná část sestává z analýzy veřejných výstupů ruských představitelů a médií, tajná část pochopitelně k dispozici není. Jak jsme na tom u nás? Národní centrum kybernetické bezpečnosti na svém webu publikovalo jednak Zprávu o stavu kybernetické bezpečnosti 2015 a také na náš dotaz poskytlo řadu indikátorů, které popisují, jak si na reálně stojíme. A je tedy třeba souhlasit, že Zaorálek popisuje naši úroveň korektně.

Tak tedy - český tým se umisťuje mezi nejlepšími v rámci mezinárodních cvičení kybernetické bezpečnosti. Experti jsou opakovaně žádáni o sdílení svého know-how a zkušeností (namátkou z USA, Singapuru, Ukrajiny, balkánských zemí). Již několik let centrum poskytuje školení pro zahraniční partnery. Tolik některé z indikátorů.

Jistě nelze zcela jednoduše sestavit tabulku, jak si která země vede v rámci dané oblasti. Výše zmíněné faktory ovšem jasně naznačují, že v rámci kyberbezpečnosti je Česká republika na vysoké úrovni - což je pozitivní zpráva zejména v situaci, kdy se čím dál víc hovoří o ovlivňování nálad společnosti i voleb.

Další indikátory naleznete na webu Demagog.cz

Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

 

V americkém deníku The Wall Street Journal si přečetli knihu politologů Johna Ferejohna a Francesy McCall Rosenbluth a docela se zděsili. “Některé knihy by měly být opatřeny nálepkou ministra zdravotnictví Nevhodné pro romantiky,“ začíná jejich recenze. Zmíněný svazek se jmenuje Forged Through Fire: War, Peace and the Democratic Bargain (Ukováno ve výhni: válka, mír a obchod s demokracií) a v podstatě tvrdí, že západní demokracie vznikla z válečných potřeb, neobejde se bez války, a že navíc ke své existenci potřebuje určitý typ válečného konfliktu. “Není to příběh, jaký bychom vyučovali na hodinách občanské výchovy,“ píše The Wall Street Journal, “ale je přesvědčivý a vyprávějí ho dva vědci, kteří se ve svém oboru skutečně vyznají.“

Kniha líčí evropské dějiny od peloponéských válek až ke konfliktu ve Vietnamu a znovu a znovu vypichuje stále se opakující mechanismus: mocné a bohaté elity mají pramalou potřebu dělit se o správu země s širokými vrstvami, ovšem jenom do okamžiku, než je nezbytně potřebují. Takový okamžik nastává v případě mohutného vojenského konfliktu s vnějším nepřítelem. Elita potřebuje armádu, je nucena mobilizovat a spolehnout se na sílu prostého lidu. To je nutí nabídnout masám politické ústupky.

V Aténách tak Kleisthenés “slíbil předání politické moci do rukou aténské veřejnosti výměnou za její pomoc při odražení invaze Sparty” a výsledkem bylo zrození slavné éry aténské demokracie. Recenzentka si libuje, že tlustý špalek je nabitý konkrétními příklady a že se proti jejich přesile nedá nic moc namítat. Ve zpracování hory dat zřejmě slabina téhle teorie nebude. Text navíc ukazuje, že válečné technologie a způsob vedení války předurčují, jak bude společnost organizována.

Forged Through Fire obal

Když se ve středověku válečný konflikt na několik století proměnil v omezený střet těžkých jízdních oddílů, přestalo být masové nasazení civilistů potřeba a s ním vymizela  nutnost dělit se s lidem o moc. Věc posunul vynález střelného prachu, jenž znovu vrhl na bojiště velké armády. Nějakou dobu je ovšem bylo možné financovat z peněz nahromaděných během koloniálních výbojů a z kšeftů s bohatými kupci. Teprve když tyhle zdroje vyschly, vrátily se v 19. a 20. století znovu podmínky k demokracii.

Koncem 19. století měly Německo i Francie obrovské stálé armády a obě země zavedly zastupitelskou vládu s všeobecným hlasovacím právem a ochranu majetkových práv, konstatuje kniha. Skutečný posun však přinesly teprve zdrcující války 20. století: Norsko a Švédsko zavedlo všeobecnou brannou povinnost na začátku 20. století a do deseti let následovalo všeobecné hlasovací právo. Británie uzákonila brannou povinnost v roce 1916, všeobecné hlasovací právo pro muže následovalo v roce 1918. Normou se demokracie v Evropě stala po strašlivé 2. světové válce.

Kniha prý přináší tři základní body. Za prvé, válka je v dějinách neustále přítomná. Za druhé, elity se o moc dělit nechtějí a ke sdílení moci a bohatství je obvykle dožene jen strach. Za třetí, hodnoty moderní liberální demokracie by bez válečných konfliktů a hrůz pravděpodobně nikdy nepřevážily.

A pak je tu ještě závěrečné poučení. Není válka jako válka; konflikty, které nevyžadují mobilizaci velkých armád, zároveň nenutí elity, aby se čehokoliv vzdávaly. Což, jak naznačují autoři, může být právě případ naší doby s jejími moderními technologiemi, drony, kybernetickými útoky, elektronickou výzvědnou službou. “A když armády nepotřebují maso a krev, co převezme jejich roli při stabilizaci demokracie?” ptají se autoři knihy.

Reklama