úterý 25. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Realita Poslanecké sněmovny nezklame.  Kupříkladu na případu vládního zákona o celostátním referendu lze s mírným pobavením sledovat, jak vládní koalice brání tomu, aby se projednával zákon, který jí byl předložen.

Strany koalice si do programového prohlášení (.pdf, str. 44) daly bod, že předloží ústavní zákon o celostátním referendu. To skutečně vláda učinila. Zákon do Sněmovny poslala v červenci 2015, v březnu 2016 se začal projednávat. A to dokonce za účasti prezidenta Zemana, který před Sněmovnou vystoupil při této příležitosti s projevem na jeho podporu.

Reklama
Reklama

Okamura

První čtení ale bylo přerušeno a od té doby… se nestalo nic. Znovu už sněmovní vládní většina nezařadila projednávání na pořad schůze. Ale je tu Tomio Okamura, který jen od začátku roku do dnešního dne navrhnul osmkrát, aby se tak stalo. A dodejme, že opakovaně navrhuje, aby se projednával právě vládní návrh zákona. Proti čemuž opakovaně hlasuje právě vládní koalice. Život je plný paradoxů.

Nejblíže tomu, aby se zákon projednával, byl Okamura 14. března. Ovšem nejblíže s velkou nadsázkou. Získal 48 hlasů a potřeboval jich 77. Z řad vládní koalice tehdy podpořilo návrh pouhých devět členů (5 ČSSD, 4 ANO, 0 KDU-ČSL).

Aniž budeme hodnotit, zda je myšlenka celostátního referenda správná, je zajímavé, že vláda se snaží vlastní zákon neprojednat a tlačí ji k tomu opoziční poslanec. A je na něj spolehnutí. Jednak v tom, že přemýšlí o problémech, které nás trápí v České republice, ale také v tom, že během úterního jednání poslanců znovu načetl svůj návrh. Opět neúspěšně (pikantní je, že se při hlasování zdržel i poslanec SPD Jaroslav Holík).

Jak poslanec Okamura doprovází své návrhy - a také o jeho ověřování dalších slibů - se dočtete více na webu Demagog.cz

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V globálních časech platí, že volby v zahraniční zemi jsou mnohdy důležitější než ty domácí.  Letos to sedí i pro tak velkou zemi, jakou je Německo. Kdo bude příštím francouzským prezidentem, je pro budoucnost Německa důležitější než výsledek zářijových voleb do berlínského Spolkového sněmu.

Že přeháníme? Francie a Německo jsou zásadně provázané, obě země stály na počátku evropské integrace a bez jejich spolupráce Unie nemůže fungovat. V základním zájmu Německa je, aby Francie pomohla udržet pohromadě eurozónu a podílela se na společné evropské zahraniční, obranné i migrační politice. Skoro všichni němečtí politici se na těchto cílech shodují, proto prakticky nezáleží na tom, zda kancléřem bude Martin Schulz nebo Angela Merkel.  Osmdesát procent německých voličů podpoří politiky, kteří se velmi podobají Emmanuelu Macronovi.

Reklama
Reklama

To ve Francii jsou - jak známo - na výběr dvě mnohem odlišnější alternativy a týdeník The Economist popisuje, co bude výhra té které z nich znamenat pro Německo. „Němečtí úřednicí jsou si jistí, že Le Pen prohraje,“ píše dopisovatel britského týdeníku. V šuplíku na berlínském ministerstvu zahraničí není ukrytá žádná složka s nouzovým plánem pro případ výhry Le Pen - ačkoli by její výhra vyvolala novou krizi EU a oslabila by například společnou evropskou politiku vůči Rusku. „Německo by pak mělo méně moci, ale ještě více odpovědnosti v Evropě,“ dodává The Economist. Pokud k tomu přesto dojde, britský magazín očekává, že Berlín bude v prvních dnech vyčkávat, mlčet a maximálně okolí ujišťovat, že euro může přežít.

Čtěte také: Francii možná čeká paralela s hnutím ANO

Poté se střetnou nejspíše idealisté a pragmatici v týmu nejbližších spolupracovníků Angely Merkel – první tábor bude argumentovat ve prospěch jednoznačné izolace Le Pen, druhý tábor bude prosazovat navázání spolupráce. Výsledkem bude pravděpodobně kombinace. Tedy snaha komunikovat a vytvořit vzájemnou důvěru s Marine Le Pen, těsnější spolupráce se státy v sousedství Francie (stoupl by zvláště význam vazeb s Itálii a Španělskem) a zároveň tichá podpora protilepenovské většiny, která nejspíše zasedne ve francouzském parlamentu. Byla by to každopádně nejvážnější diplomatická krize v dějinách znovusjednoceného Německa.

Naopak výhra Emmanuela Macrona by byla splněným snem většiny tvůrců německé politiky. Chce v německém duchu reformovat francouzskou ekonomiku, podporuje sankce vůči Rusku, chválí uprchlickou politiku kancléřky Merkel.  Macron má v Německu i slušné kontakty: dvakrát již letos navštívil Berlín (na rozdíl od jiných francouzských prezidentských kandidátů) a dobře zná tamní politiku, má podporu z německé sociální demokracie i od konzervativního ministra financí Wolfganga Schäubleho. V březnu si například na přátelské debatě na jednom pódiu o budoucnosti Evropy povídal s ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem a nejslavnějším žijícím německým filozofem Jürgenem Habermasem.

Stoprocentní však není ani tato shoda. Macron navrhuje těsnější ekonomickou provázanost eurozóny, například zřízení funkce evropského ministra financí a silnější společný rozpočet, což konzervativci na berlínském ministerstvu financí odmítají. Kritizuje též velký německý obchodní přebytek coby zdroj ekonomické nerovnováhy v Evropě. Požaduje „nový deal“ ve vztazích mezi Berlínem a Paříží, který by mu umožňoval více investovat do ekonomiky i na úkor dalšího zadlužení.

Je otázka, jak dalece mu po případné výhře příští německá vláda vyjde vstříc. „Macron chápe, že Francie musí z berlínského pohledu působit důvěryhodně, že to je podmínkou větší vstřícnosti Němců,“ píše The Economist. Jeho nedávné cesty do Berlína a prohlášení „že je třeba získat si důvěru“ mají právě tento cíl. V německých novinách se už ostatně objevují komentáře - například někdejšího vydavatele a šéfredaktora Die Zeit Theo Sommera , podle nichž nestačí Macronovi blahopřát k úspěchu. Pokud vyhraje, je třeba ho ekonomickou politikou podpořit. Anebo už příště opravdu nastane čas Marine Le Pen.

Reklama
Reklama