čtvrtek 23. 2. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Mají mít občané České republiky v roce 2017 právo na internetu v registru smluv kontrolovat, jak stát, kraje, obce a některé instituce hospodaří s veřejnými penězi? Tuto otázku vyřešila Poslanecká sněmovna již před časem; zdálo se. Během včerejška ovšem poslanci provedli (výsledné hlasování po jménech) v novele zákona o registru smluv takové úpravy, které tuhle kontrolu významně omezují. Pokud Senát změny podpoří, neuvidíte tedy, jak hospodaří státní a národní podniky a dále krajské, obecní a městské firmy (např. dopravní podniky). Proč?

Předkladatel novely Marian Jurečka z KDU-ČSL tvrdí, že jeho cílem bylo ochránit podnik Budvar před znevýhodněním na trhu. Bude-li národní pivovar zveřejňovat smlouvy na internetu, konkurence bud mít výhodu, tvrdí ministr. Při projednání návrhu ve sněmovně si však poslanci vzpomněli, že se jim Jurečkův návrh úplně nepozdává, a k předpisu o jednom ustanovení navrhli celých devět stran pozměňovacích návrhů. Například hospodářský výbor navrhl (bod B1) z registru vyjmout nejen národní, nýbrž i státní podniky, kterých je přece jen o něco víc.

Reklama
Reklama

Hlasování o odstraňování povinných subjektů z nutnosti zveřejňovat smlouvy provázely zmatky a nečekané zvraty, o výše zmíněném návrhu hospodářského výboru se hlasovalo celkem pětkrát. První dva pokusy návrh neschválily (ve druhém případě o jediný hlas), další dva naopak ano; ve všech čtyřech případech však některé hlasující „zradila technika“. Jak už se to mezi našimi poslanci nezřídka stává…

Nakonec vše rozhodl pátý pokus, který pro sebe urvali příznivci pozměňovacího návrhu. Dramatický průběh mělo i hlasování o konečném znění novely: první nesouhlasný výsledek stornovala námitka, naopak druhý souhlasný výsledek se již podařil. V tomto ohledu je zajímavé sledovat srovnání hlasování u sociálních demokratů, kdy se tři poslanci (ministr Chvojka, poslankyně Nytrová, poslanec Seďa) mezi 1. a 2. hlasováním odhlásili, tím snížili kvórum a zákon omezující transparentnost tak mohl projít.

Hlasování 1. (hlasování ANO znamená osekání registru smluv).

sni_mek_obrazovky_2017-02-23_v_8_48_57

Hlasování 2.

sni_mek_obrazovky_2017-02-23_v_8_49_19

Obecně se dá říci, že pro osekání registru smluv zvedla ruku sociální demokracie, KSČM, ODS a část KDU-ČSL (konkrétně pět  poslanců). KDU-ČSL, z nichž návrh podpořili např. ministři Jurečka a Herman (dva krajští lídři strany z voleb 2013), svůj postoj deklarovala před volbami ve svém programu slovy, že „omezení korupce budeme prosazovat“:

sni_mek_obrazovky_2017-02-23_v_9_07_41

Sociální demokratékomunisté a ani občanští demokraté přímo registr smluv v neměli. Před volbami se však většina poslanců osobně zavázala projektu Rekonstrukce státu k tomu, že bude podporovat některé ze zákonů, které mají přinést větší transparentnost. Svůj slib dávali i pod zákon o registru smluv — konkrétně pod tuto formulaci:

sni_mek_obrazovky_2017-02-23_v_9_14_44

Z kandidátů, kteří se k podpoře registru smluv zavázali, jich v současnosti 164 vykonává poslanecký mandát. V klubu ČSSD je to 39 poslanců, v KSČM 22, u lidovců 13 a v klubu občanských demokratů 8. Řada z poslanců, kteří osobně slíbili pod svým jménem hlasovat pro výše uvedený návrh, se podíleli na vykostění zákona, který napomáhal transparentnosti a umožnil veřejnosti lépe kontrolovat, za co jsou utráceny veřejné prostředky — tedy daně občanů.

Ministr Jurečka, který novelu předložil, po finálním hlasování pro server iDnes.cz na otázku Josefa Kopeckého „Takže Budvar je pro vás větší hodnotou, než aby měla veřejnost kontrolu, jak se zachází s veřejnými penězi ve všech státních firmách?“ odpověděl: „Já jsem zakladatel za stát, který je zodpovědný za Budvar. Jakožto člověk s touto zodpovědností jsem jednoznačně hájil zájem tohoto podniku.“

Jaká hodnota nakonec převáží, se dozvíme v následujících týdnech. Nicméně se zdá, že ze zákona, který nadšeně podporovali poslanci napříč spektrem, se stal trhací kalendář. V každém případě si večer dejte Budvar, národní podniky se musí podporovat. Snad po něm nebudete mít kocovinu, jakou si vychutnávala velká část voličů po hlasování…

Autory dnešního textu jsou Anna Kloudová a Michael Koževnikov.

Komentář: Vláda Bohuslava Sobotky si může dovolit vykašlat se na boj proti korupci.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Jsou články, které délkou a záběrem přesahují možnosti rubriky denní menu, ale autor by byl přesto rád, kdyby si je přečetlo co nejvíce lidí. Patří mezi ně i pozoruhodný text od Elisabeth Kolbert, který napsala pro časopis New Yorker. Pokouší se v něm odpovědět na otázku, proč ani zcela zjevná fakta nedokážou změnit naše názory na jakékoli téma; ať už se jedná o uprchlíky nebo o vysvětlení, jak funguje splachovací záchod. Autorka vychází ze tří knih, jejichž autory jsou většinou psychologové: The Enigma of Reason, The Knowledge Illusion a Denying to the Grave jsou plné důkazů o tom, že lidé neopustí svůj názor, ani když vidí racionální argumenty.

Kolbert začíná článek příkladem z roku 1975. Badatelé na Stanfordské univerzitě tehdy pozvali skupinu studentů, aby se zúčastnili výzkumu o sebevraždě. Každému účastníkovi byly předloženy dvojice vzkazů sepsaných sebevrahy. V každém z páru těchto dopisů na rozloučenou byl vždy jeden pravý a jeden falešný - a studenti měli za úkol rozhodnout, který je který. Někteří zjistili, že pro určování pravosti mají talent: z pětadvaceti párů ve 24 případech rozpoznali pravý vzkaz sebevraha. Jiní naopak zjistili, že jsou neschopní – podařilo se jim poznat pravdu jen v deseti případech.

Jak už to u psychologických testů bývá, celý test byl léčka. Ačkoli polovinu dopisů skutečně dodala márnice z Los Angeles, výsledky testu byly zmanipulované dohlížejícími badateli. Studenti, kteří dostali vynikající hodnocení, se ve svých odpovědích ve skutečnosti příliš nelišili od těch, kteří dostali hodnocení špatné. V druhé fázi výzkumu byla léčka odhalena – studenti se dozvěděli, že cílem experimentu bylo přesvědčit je, aby si mysleli, že měli pravdu, anebo že se mýlili (jak se později mělo ukázat, i toto byla jen další léčka).

Na závěr testu se měli studenti pokusit odhadnout, kolik vzkazů tedy označili správně a kolik špatně. A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Studenti, kteří během zmanipulované fáze na začátku testu získali vynikající výsledky, měli tendenci hodnotit své skutečné výsledky lépe, špatně hodnocení naopak měl tendenci se podceňovat. Všichni přitom věděli, že celé hodnocení bylo úplně vymyšlené. „Jakmile se dojmy vytvoří, jsou pozoruhodně trvanlivé,“ konstatovali suše vědci.

V obsáhlém textu Elisabeth Kolbert cituje i novější výzkumy, které prokazují totéž. Tedy že my, lidé, máme tendenci věřit faktům, která se nám hodí, a potlačovat ty, které náš přijatý názor zpochybňují. Chováme se iracionálně, potvrzuje autorka. A zkoumá, kde se to v nás vzalo. Rozumné uvažování je schopnost, která se u člověka vyvinula postupně, podobně jako chůze po dvou nohách nebo rozlišování tříbarevného spektra. Kořeny toho, jak dnes pracujeme s fakty, je proto třeba hledat až na travnatých afrických savanách, kde se homo sapiens zrodil.

Hugo Mercier a Dan Sperber v citované knize The Enigma of Reason tvrdí, že lidskou hlavní výhodou oproti ostatním druhům byla schopnost kooperovat. Spolupráci je ovšem těžké vytvořit - a skoro stejně těžké je ji potom udržet. Rozum se tedy nevyvinul proto, abychom mohli řešit složité a abstraktní otázky, ale abychom dokázali zvládnout problémy, které přináší soužití v tlupě, argumentují autoři knihy.

Způsoby uvažování, které se mohou z intelektuálních pozic jevit jako zcela hloupé a směšné, působí ze sociálně-interaktivního pohledu naopak velmi chytře. Naši předkové žili v malých skupinách lovců a sběračů. V tlupě bylo velice důležité, jakou měl který člen pozici. Vyhrát spor bylo mnohem důležitější než jasně a logicky argumentovat, tvrdí novinářka spolu s autory knih. Naše uvažování o problémech má tak kořeny v naší tendenci žít ve skupinách, ve společenskosti.

 V dalších příkladech pak autorka přesvědčivě popisuje, jak náš druh doslova fyzicky uspokojuje, když si potvrzujeme svůj názor, a jak se naopak ztěžuje naše rozhodování o problému, když máme příliš mnoho informací a problému začínáme rozumět v jeho složitosti. Výsledkem je vlastně nepříliš překvapující zjištění, že racionálně uvažující a vzdělaný člověk je pochybující a umírněný, zatímco ten, kdo o věci ví málo, svůj názor brání často mnohem vehementněji a zaslepeně.

 Vyznění textu tedy není příliš optimistické. Přináší však naději, lépe řečeno radu. Pokud všichni budeme méně prosazovat své názory a více zkoumat, co náš nebo protivníkův názor přináší a kam vede, zjistíme, že vše je složitější. A pak ve svých názorech budeme všichni umírněnější.

Reklama
Reklama