středa 30. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Hurikán Harvey je největší bouří, která se přes americké území přehnala od roku 2004. V Texasu způsobil masivní záplavy a zcela ochromil Houston, čtvrté největší město USA s 2, 3 miliony obyvatel a centrum amerického ropného průmyslu. Odhaduje se, že přes 30 000 lidí bude potřebovat dočasné přístřeší. Zatímco počasí na místě se do jisté míry uklidnilo, byť další záplavy stále hrozí, postupně se rozbíhá diskuze o míře devastace a krocích, které by místní a federální vláda měly podniknout. Součástí debaty je i otázka, jakou roli hrálo měnící se klima a zda je katastrofa tohoto rozsahu něco, s čím budou USA do budoucna muset počítat jako s realitou. Americký server Vox shrnuje závěry a postřehy expertů. "Hurikány a záplavy Texas postihovaly vždy, bez ohledu na měnící se klima. Nicméně by bylo neodpovědné o klimatických změnách nemluvit. Právě měnící se klima má potenciál dopady přírodních katastrof výrazně zhoršovat," zahajuje text a pak v bodech nastiňuje, v jakém duchu diskuse probíhá a v čem se názory liší.

Proč je „Stojí globální oteplování za hurikánem Harvey?“ špatně položená otázka: O globálním oteplování, respektive měnícím se klimatu nelze říci, že by bylo příčinou ničivého hurikánu – jednoduše proto, že tyto pojmy se vztahují k postupnému procesu změn, kterými klima prochází. Nejedná se o klasickou kauzalitu příčina – následek, situace je složitější. Představte si, že by se celosvětově zvýšila gravitace o jedno procento. Víc lidí na světě bude klopýtat či padat. Je ale možné říci, že by pád jednoho konkrétního člověka byl zaviněn právě zvýšením gravitace o ono procento? Není, za jeho pádem zcela jistě stála řada nešťastných okolností od únavy nohou po slupku od banánu na chodníku. Můžeme ale říci, že silnější gravitace zároveň zvýšila pravděpodobnost pádů a klopýtnutí. Stejnou logiku je možné uplatnit i v kontextu událostí v Texasu.

Reklama
Reklama
Reklama

Ano, globální oteplování zhoršilo průběh a dopady hurikánu: Řada expertů se k této otázce již vyjádřila, skvělé shrnutí poskytl americký klimatolog Michael Mann ve svém komentáři na Facebooku. Jejich poznatky o tom, jak globální oteplování zhoršilo dopady hurikánu, lze stručně shrnout do tří kategorií. Zaprvé, během posledních několika desetiletí stoupla hladina oceánů o více než půl stopy (0,15 metru) - což přispělo k vyšším záplavovým vlnám mořské vody, kterou během hurikánu silný vítr vytlačuje do vnitrozemí. Zadruhé, rostoucí teplota moře v oblasti vede k většímu vypařování, větší vlhkosti vzduchu i k vyšším srážkám. A do třetice: k extrémnímu průběhu hurikánu nejvíc přispělo, že se bouře zastavila nad Houstonem a přilehlou aglomerací, na kterou se několik dní snášely extrémní srážky. Hurikán se zastavil kvůli velmi slabým větrům, které nejsou schopné bouři odvát zpět na moře či ji rozptýlit – podle Manna je na vině změna tlaku související s rozšiřováním subtropického klimatu, k němuž přispívá právě změna klimatu.

Nevíme, zda měnící se klima způsobuje častější výskyt hurikánů: Zatím neexistují důkazy, které umožnily udělat závěr, že globální oteplování způsobuje víc hurikánů; vědecký výzkum na toto téma dále pokračuje.

Měnící se klima nicméně vede k častějším lijákům: Během poslední dekády se četnost intenzivních lijáků v oblasti Houstonu zvýšila o 167 %. Toto zjištění potvrzuje jeden ze závěrů klimatické debaty, kolem kterého panuje největší vědecký konsenzus: měnící se klima povede v budoucnu k častějším extrémně silným srážkám. Kvůli stoupajícím mořským hladinám a rostoucí vlhkosti vzduchu budou právě záplavy pravděpodobně nejviditelnějším následkem klimatických změn.

Mohou klimatické změny za narůstající finanční škody způsobené přírodními katastrofami? Velmi diskutovaným tématem je otázka, zda jsou to právě klimatické změny, které stojí za rostoucími náklady na sanaci přírodních katastrof. Finanční škody vskutku celosvětově narůstají, nicméně v důsledku hned několika faktorů, z nichž změna klimatu je pouze jedním – spolu s rostoucí populací a zástavbou v oblastech náchylných k přírodním katastrofám.

Jaký je rozdíl mezi zmírňováním dopadů klimatických změn a přizpůsobováním se klimatickým změnám? Bývalý poradce prezidenta Obamy John Holdren shrnul boj s klimatickými změnami následně: „Nakonec některým následkům předejdeme, některým se přizpůsobíme a kvůli některým budeme trpět – je pouze na nás, čeho bude více a čeho méně“. Jakkoliv výstižná jeho definice je, musíme rozlišovat mezi přizpůsobením se a předcházením následkům. Někteří konzervativci tvrdí, že lidstvo se vždy dokázalo adaptovat na nové podmínky a stejný postup bychom měli zaujmout v případě klimatických změn – přizpůsobit se. Lepší je však prevence. Zatímco přizpůsobení se (např. výstavbou mořských valů) je vždy lokální akcí a nejsnáze se vždy přizpůsobí ti nejbohatší, kteří mohou do těchto opatření investovat, předcházení klimatickým změnám má celosvětové benefity. A těžit z něj budou i komunity a státy, které by si jinak nákladná protiopatření nemohly dovolit.

Bez reálného snižování dopadů klimatických změn je strategie přizpůsobení krutý vtip: Ačkoliv můžeme do jisté míry kritizovat reakci Houstonu, smutnou pravdou zůstává, že ať již podnikneme jakékoliv kroky, v případě takových katastrof neexistují bezbolestná řešení, a nakonec skončíme u destrukce, utrpení a pomalé (a drahé) rekonstrukce. Co ostatně šlo dělat lépe v Houstonu, kde během 72 hodin z nebe spadl přes metr vody? Pokud nedojde k zásadnímu zvratu v mírnění následků klimatických změn, můžeme masivní deště tohoto typu očekávat častěji. Jak by mělo přizpůsobení se na takové podmínky vypadat? Jaká infrastruktura by měla být vybudována, mění-li se klima tak rychle? Po Katrině (2005) se říkalo, že město New Orleans mohlo být vzhledem k míře devastace srovnáno se zemí. Přestavba Houstonu bude dalším zátěžovým testem a nezbývá než doufat, že výsledkem bude město připravenější čelit nástrahám. Bez zmírnění dopadů klimatických změn se však situace bude nevyhnutelně zhoršovat - a „přizpůsobení se změnám klimatu“ bude eufemismem pro zanechání těch nejchudších jejich osudu.

Měnící se klima hraje roli ve všech příbězích dneška včetně toho o hurikánu Harvey: Vše, co jako lidé děláme, se odehrává v nějakém prostředí. Naše klima bylo relativně v rovnováze během posledních 10 000 let, nicméně dnes se mění – a ačkoliv nevíme s jistotou, co přesně nastane, víme, že rostoucí teploty povedou k extrémním výkyvům počasí od sucha po záplavy. Klimatické změny se stávají součástí každodenních příběhů. Ten o hurikánu Harvey zůstane především souborem lokálních narativů; příběhů lidí, které bouře zasáhla. Zároveň je součástí i většího příběhu, v němž je v sázce mnohé. Je načase najít způsob, jak oba propojit, uzavírá Vox.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

V souvislosti s rasovým napětím, které v posledních letech a měsících zažívají s obnovenou intenzitou Spojené státy, by povrchní znalec tamních poměrů mohl mít za to, že na jedné skutečnosti bude panovat univerzální shoda. Totiž na tom, že život, jaký měli černošští Američané coby otroci, byl strašlivý a plný utrpení. Jak ale ukazuje text v americkém on-line magazínu Vox, není to tak jednoznačné, jak bychom předpokládali.

Autorka článku Margaret Biser ještě před nedávnem pracovala jako průvodkyně na blíže nespecifikované jižanské historické památce skládající se z usedlosti a přilehlých pozemků, kde bývala plantáž (nevíme, co se na ní pěstovalo, ale lze předpokládat, že tradiční produkt typu bavlny). Majitel vlastnil až sto otroků, přičemž sedmadvacet z nich pracovalo přímo v domě.

Reklama
Reklama
Reklama

O místě a jeho historii nám toho autorka moc neprozradí, to nicméně není účelem textu. Zaměřuje se naopak na návštěvníky, kteří si přijeli památku prohlédnout – a na jejich často překvapivé reakce. Za šest let, které tu Margaret jako průvodkyně strávila, jich nasbírala řadu. Sama upozorňuje, že jsou v menšině a většina reakcí byla spíš „civilizovaných“ - nicméně reakce pochybovačů a kritiků jsou i tak vypovídající.

Jejich společným rysem je jakási nedůvěra k informacím o děsivých životních podmínkách a nulových právech otroků, které jim jako průvodkyně předkládala. Některým lidem prý bylo nepříjemné už jen to, že se o otrocích mluví stejně obšírně jako o majitelích domu a pozemků. Jak autorka upozorňuje, tento poměr se mění v posledních letech, takže pro řadu lidí je už jen podobný pohled stále nezvyklý.

071D2B55-A99A-4165-80CC-A5BCF7414AA9_cx0_cy10_cw100_mw1024_mh1024_r1_s
Aukce otroků, Virginie • Autor: Archiv

Lidé si myslí, že otrokům se nežilo tak špatně, protože se o ně jejich majitelé (což je přesný termín, otroci se počítali mezi movitý majetek) dobře starali. A domnívají se také, že majitelé se o tento svůj „majetek“ starali z dobroty srdce, nikoliv proto, že to pro ně bylo ekonomicky výhodné. „Vážili si otroci toho, jak dobře bylo o ně postaráno?“ zeptala se třeba jedna mladá matka, která prohlídku absolvovala s šestiletou dcerou. Jiní návštěvníci zase měli dotaz, jestli byli otroci „loajální“ - měli přece střechu nad hlavou a jídlo v břiše.

Zejména běloši pak mají tendenci srovnávat životní realitu černých otroků s bílými chudými té doby i dneška: otroci se přece měli stejně špatné jako Irové, Poláci a Židé. Zcela přitom ignorují fakt, že zmiňované skupiny – jakkoliv s těžkými osudy a zápasící s chudobou – požívaly na rozdíl od otroků základní občanské svobody a práva. Tito lidé mohli podnikat, svobodně se pohybovat po zemi, nikdo nerozděloval jejich rodiny a nebral jim děti, nebyli vystaveni soustavnému psychickému a fyzickému týrání. Čím se dostáváme k dalšímu nepochopení: lidé prý mají často za to, že příběhy o extrémním násilí, kterému byli otroci vystaveni, jsou spíše výjimkou než pravidlem a realitou všedních dní.

Text je důležitý v tom, jak výstižně ukazuje, nakolik rasové předsudky dodnes brání lidem realisticky nahlédnout na historii těch, jejichž se ona předpojatost týká. Logika je následující: pokud otroctví nebylo tak hrozné, jak nám všichni říkají, pak ani jeho následky nemohly být tak zásadní, aby se s nimi černí Američané museli potýkat dodneška. Takže ve výsledku je správný náš názor, že problém s rasismem není tak hrozný, jak slyšíme. Margaret Biser upozorňuje, že řadu lidí vede v  úvahách také neschopnost přiznat si, že i jejich předci páchali zločiny.

V době debaty o vládou schváleném výkupu vepřína v Letech svítí paralela s Českem na každém řádku neónovým písmeny. A u diskutérů, kteří utrpení Romů v letském koncentračním táboře zlehčují, ospravedlňují či ignorují, hrají roli podobné motivy – od neschopnosti vidět historii bez vlastních rasistických brýlí po neochotu zasadit do české (po)válečného narativu důležitý dílek, který říká, že sice Češi byli oběti, ale také pachatelé a vykonavatelé etnicky motivovaného násilí.

Reklama
Reklama