pátek 5. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Trump to dokázal: na druhý pokus v části amerického Kongresu prosadil zákon, který z velké části bourá reformu amerického zdravotnictví, tzv. Obamacare. Schválený zákon reformu přímo neruší, podkopává ale některé její pilíře. Schválen byl ve Sněmovně reprezentantů (dolní komoře), jeho budoucnost v Senátu je nicméně nejistá.

The New York Times tvrdí, že Trumpův zákon může připravit o zdravotní pojištění zhruba 24 milionů Američanů. Ukazuje to na několika příkladech: zákon například odvede v příštích deseti letech 800 miliard dolarů ze systému Medicaid, což je zdravotní péče pro chudé Američany, dalších 300 miliard zmizí ze systému státních dotací na nákup pojištění. V Americe opět přestane platit povinnost nechat se pojistit, což jistě potěší každého zaníceného libertariána, tedy alespoň do okamžiku, než ho bez pojištění a bez úspor něco nečekaného potká.

Reklama
Reklama

Mnozí komentátoři podtrhují jeden bod, totiž možnost pojišťoven odpírat pojištění lidem, jejichž zdravotní stav není ideální - nebo jim alespoň nabízet tak drahé pojištění, že si to raději rozmyslí. Obamacare takový postup zakazoval, Trumpcare možnost vrací do pravomocí jednotlivých států. Pro Čecha asi není úplně představitelné, že by kvůli vrozené či získané indispozici neměl stejný nárok na pojištění jako jeho zcela zdravý spoluobčan, pro Američany se tahle podivnost vrací do hry.

The Washington Post si na svých stránkách neodpustil potměšilost. Upozornil na to, že jen pár minut poté, co Trump s kolegy republikány oslavoval první legislativní úspěch, pronesl v přítomnosti australského premiéra Malcolma Turnbulla, že americký zdravotní systém “selhává” a že Australané mají zdravotnictví “v mnohem lepším stavu”. Jak deník poznamenává, Australané - stejně jako Kanaďané, Britové, Francouzi, Dánové, Švédové, Češi či třeba Španělé a v podstatě kterákoliv jiná vyspělá země - mají ovšem nějakou formu systému univerzálního pojištění, který Američané nikdy nedokázali zavést a od kterého se nyní opět plnou parou vzdalují.

Tedy možná. The Economist věští, že Senát zákon roztrhá nebo pozmění do té míry, že pak jeho novou verzi zase neschválí Sněmovna reprezentantů a vše skončí fiaskem. Jiní se domnívají, že republikáni ve sněmovně spáchali schválením zákona sebevraždu: zničení Obamacare jako celku sice slibovali léta, ale mnohé části zákona mezitím americká veřejnost přijala za své, mimo jiné právě zákaz odpírání pojištění lidem v horším zdravotním stavu.

Upřímně řečeno, pochopit vztah Američanů ke zdravotnímu pojištění patří k těžkým oříškům psaní o Spojených státech. Systém je drtivě složitý a politici o něm systematicky lžou, takže voliči často pořádně nevědí, co vlastně chtějí. Příklad?

Jedním z fascinujících okamžiků při protestech Tea Party bývalo skandování Vládo, ruce pryč od mého Medicare. Medicare je pojištění pro seniory, je to vládní program (!) a je nejdůležitější součástí Obamacare, kterou chtěla Tea Party vymazat. Tož asi tak.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Britský deník The Finacial Times přidává o debaty o druhém kole francouzských prezidentských voleb výlet do historie země, v němž se vrací se až k francouzskému ultranacionalistickému autorovi Charlesovi Maurrasovi. Zemřel sice už v roce 1952, nicméně podle FT je v letošním hlasování opět přítomné jeho dělení Francie na dvě části. Tradiční „pravověrnou“ venkovskou část na jedné straně - a sekulární republiku, kde byrokraté hájí cizí zájmy.

Konkrétně extrémistka Marine Le Pen je pochopitelně reprezentantka prvního modelu, zatímco centrista Emmanuel Macron oné „druhé Francie“. Moderní francouzské dějiny totiž Maurras chápal především jako souboj mezi těmito dvěma podobami jedné země. Pád Bastily a následnou revoluci vnímal jako porážku tradiční Francie, stejně na ni útočil židovský důstojník Dreyfuss křivě obviněný ve známé aféře - když byl ostatně sám Maurras po válce uvězněn coby kolaborant, prohlásil, že jde o „Dreyfussovu pomstu“.

Reklama
Reklama

V sedmdesátých letech pak tento koncept oživil šéf Národní fronty Jean-Marie Le Pen - a nyní jeho dcera. Zatímco Maurras se bál Židů, Němců a angličtiny, Marine Le Pen se obává muslimů, Němců (kteří podle ní reálně Francii ovládají) a angličtiny. Přes propast desítek let je dělí i pohled na to, kdo reálně v zemi vládne – tedy úzká elita, stejně jako nedůvěra k parlamentu a stesk po jakémsi bájném zlatém věku. Mimochodem mezi obdivovatele Maurrase se počítá i blízký spolupracovník Donalda Trumpa Steve Bannon.

Pro toto dělení světa je pak samozřejmě Macron ideálním protikandidátem – v perfektně střiženém obleku a s prací pro banku rodiny Rothschildů. Existuje jméno více symbolizující úpadkové boháče?  A stejně tak ho lze napadat jako kandidáta odtrženého od reálného života „pravých“ Francouzů.