sobota 3. 2. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak být zodpovědným fanouškem v době streamování? To je zásadní otázka, na kterou se ve svém komentáři pro server Pitchfork pokouší odpovědět muzikant a esejista Damon Krukowski. Mimo jiné autor loňské úspěšné knihy The New Analog, která mapuje způsoby, jak digitalizace proměnila naše způsoby naslouchání hudbě i světu.

Krukowski je dlouholetým oponentem velkých streamovacích služeb a vytrvale upozorňuje na jejich nedostatky. Jeho kritika odstartovala v roce 2012 textem, v němž čtenářům odhalil, že za necelých šest tisíc přehrání skladby Tugboat na Spotify dostala jeho kapela Galaxie 500 vyplacené tantiémy 1,05 dolaru. Tehdy se začal zamýšlet nad udržitelností streamování a skutečností, že nezávislá scéna v nových podmínkách byznysu značně utrpí.

Reklama
Reklama

Častou odpovědí Spotify v těchto časech bylo, že nový byznys model se začne všem zúčastněným vyplácet, až služba nabere dostatečný počet uživatelů. To se možná dnes již stalo: Spotify hlásí 140 milionů uživatelů, z nichž je dobrá polovina platících. Mohlo by to znamenat optimismus, ale pravdou je, že ve stejné době se dozvídáme i jinou statistiku: 99 procent všech streamů na streamovacích službách vytváří pouze deset procent těch nejstreamovanějších skladeb.

Zní to možná složitě, ale zrcadlově to znamená, že na onom zbylém jednom procentu streamů se podílí 90 procent všech ostatních skladeb. To se pak logicky promítá i do vyplácení odměn. Navzdory všeobecnému očekávání, že streamování přinese do našich posluchačských zvyklostí pestrost, se tedy ukazuje, že tu naopak dochází ke koncentraci a unifikaci. Až překvapivě je streamování orientované na hity a velká jména daleko víc než třeba prodeje fyzických nosičů.

Krukowski zde upozorňuje na jedno obrovské nebezpečí. A sice, že by v budoucnu mohlo dojít k zmenšování nabídky a odřezávání umělců, kteří se netěší velké poslechovosti. V rámci hudebních streamovacích služeb má posluchač stále dostatečnou nabídku napříč hudebními dějinami, ale Krukowski si bere za příklad Netflix, kde zdaleka takový výběr není. V současnosti zde je pouhých 25 filmů, které byly natočeny před rokem 1950. „Takový výběr by člověk čekal v lokální videopůjčovně v roce 1993, ovšem jistě ne na platformě s globálními ambicemi,“ cituje Krukowski text na toto téma z týdeníku The Newsweek.

Krukowski doporučuje fanouškům chodit na sólové koncerty svých oblíbených kapel, kde je podpora přímější než třeba na festivalech, zároveň nastiňuje preferovaný model distribuce, z nějž budou profitovat i nezávislí umělci. Ideálu se podle něj blíží třeba služba Bandcamp, kde funguje přímý kontakt mezi muzikanty a jejich fanoušky.

Čtěte také: Popularita nudných písní na Spotify škodí hudbě

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Koláž, již tvořila popkulturní nostalgie, hard-rocková kytara, klavírní melodie, do vyšších poloh stylizovaný zpěv, podivné struktury písní i experimentální zvuk. Debut britské kapely Roxy Music z roku 1972 se nepodobal ničemu jinému na tehdejší hudební scéně a zrodil tvůrčí přístup a žánr, kterému by se s trochou lenosti dalo přezdívat art pop. „I to, jak jsme se tehdy oblékali, spoustu lidí odpuzovalo,“ vzpomíná bývalý frontman kapely Bryan Ferry v textu, který pro The Guardian napsal Jon Savage, britský novinář a autor mnoha důležitých hudebních biografií.

„Na amerických kapelách z vydavatelství Stax nebo Motown se mi líbilo, jak si dávaly záležet na prezentaci, měly rády šoubyznys. A ten obal? Inspirovaly mě všechny americké popkulturní ikony, Marilyn Monroe, reklamy propagující pivo nebo cigarety. Bylo to ale taky trochu mimo, bylo na tom něco divného: futuristické stejně jako retro.“ Tak vysvětluje Ferry, který vyrůstal v padesátých letech na malém městě v severovýchodní Anglii, fascinaci blyštivou americkou kulturou.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=BonWfTW7jKc

Ovšem to byla jen jedna ze složek, která pronikla do rejstříku vlivů tohoto pozoruhodného debutu. „Snažili jsme se stavět na odiv naši všestrannost,“ říká k tomu Ferry. Kytarista Phil Manzanera měl předky z jižní Ameriky a s ním přišlo latinskoamerické dědictví, k tomu saxofonista a hráč na hoboj Andy Mackay plus Brian Eno po uši ponořený v soudobé klasické a experimentální hudbě. Každý z nich byl specialista ve své oboru, což ještě podtrhoval výrazný styl hry na bicí Paula Thompsona poplatný rukopisu The Velvet Underground. Nehledě na to, že přístup Andyho Warhola k umění je přesně to, co se Roxy Music pokoušeli dostat do populární hudby.

Bylo by velmi snadné odepsat Roxy Music jako pastiš, což ostatně byl názor generace hippies odkojené pojetím rockové a folkové autenticity šedesátých let. Na rozdíl od ní se ale Roxy Music rozhodli pustit do míst, kde se umění a avantgarda potkávají s vitálností popu a módy - a stává se téměř základní hnací sílou moderní společnosti.

Zdálo se, že publikum ještě není na něco podobného připraveno, ovšem prvotina Roxy Music vychází ve stejném týdnu jako Ziggy Stardust and the Spiders From Mars od Davida Bowieho, a ze singlu Virginia Plain se brzy stal hit. „Mysleli jsme, že to budou lidi jako my, studenti umění a underground. Ale vyhoupnout se do overgroundu bylo… zajímavé,“ zamýšlí se Ferry nad dobou, kdy deska vyšla, a kapela stále hrála v malých klubech. „Když jsem poprvé slyšel Virginia Plain z rádia během denního vysílání, poprvé mi došlo, že tohle je už fakt něco.“

https://www.youtube.com/watch?v=XCzhAeukF1A

https://www.youtube.com/watch?v=PZctJN0-J_I

Reklama
Reklama