pátek 26. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nedávno oběhla svět zpráva, že vylézt na Mount Everest bude ještě těžší než dosud. Britský horolezec Tim Mosedale po návratu z hory oznámil, že zmizel Hillaryho schod - dvanáctimetrový skalní výchoz, těsně pod vrcholem. Horolezce tam čeká kolmé šplhání, po jehož zdolání už “jen” šlapou posledních pár metrů k vrcholu hory. Podle Mosedala se stal obětí zemětřesení před dvěma lety.

Hillaryho schod znamenal šplhání ne úplně příjemné (dvanáct metrů, v osmi kilometrech, s nejvyšší horou světa v nohách), často se tu utvářely špunty a mnohahodinové fronty, ale útvar na druhou stranu chrání lezce před živly. Když se taková věc zřítí, nevznikne pod vrcholem úhledná pěšinka s mírným stoupáním, leze se pořád stejně nebezpečně a těžce, ovšem relativní úkryt je pryč.

Reklama
Reklama

Hillaryho schod byl pojmenován po prvním (doloženém) zdolateli hory, Edmundu Hillarym. Kus horolezecké historie je tedy údajně fuč.

Ale pouze údajně. Záhy poté totiž přišla jiná zpráva: šerpové a další nepálští lezci a lezkyně uklidnili svět, že Schod stále stojí. Mosedale sice na svém svědectví trvá, ale šerpové mají vysvětlení. Při vytyčování nové cesty (kvůli zemětřesení byl Mount Everest dosud nepřístupný) to vzali první letošní lezci oklikou. Leze se nyní trochu jinudy, než bylo dosud běžné, protože Mount Everestu, kterým v předchozí sezóně neprošly tisíce horolezeckých bot, to dnes vypadá nepatrně jinak. Letošní cesta tedy Hillaryho schod mírně obchází, a protože je zasypán sněhem, není tak dobře vidět. Respektive - může budit dojem, že nadobro zmizel.

Budeme-li tedy věřit šerpům - až sníh na Schodu vítr zase odfouká, mohou se lezci na svůj kolmý závěr a frontu pod ním znovu těšit.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Teroristický útok v Manchesteru přinesl kromě běžných a logických otázek (kdo, jak a proč) také už běžné a logické dilema. Jak moc se o své zážitky dělit na sociálních sítích, a především - jak moc tyto záznamy hrůz sdílet, komentovat a šířit. Rozhodně moc ne, píše americký server The Wired.

Děs, lidská účast či trochu temné uhranutí hrůzou v přímém přenosu je v případě teroristického útoku zcela přirozená lidská reakce. A jejím přirozeným vyústěním je se na událostech nějak podílet, nějak se k nim vyjádřit, vztáhnout, podělit se o emoce. V době sociálních sítí je to tak snadné: vždy je v okolí někdo s mobilním telefonem, kdo scénu natočí, nebo poskytne svědectví z první ruky, nebo fotografie. A poslat zprávu dál do světa lze jen klepnutím prstem. Při výbuchu bomby se její tříštivá síla rozletí prostorem během zlomku vteřiny. Během desítek vteřin se zpráva o ní rozletí veřejným prostorem, do telefonů a počítačů jednotlivců a tím pádem i do médií.

Reklama
Reklama

Twitterová etika se v případě teroristických útoků teprve rodí.

Tweetni to

Což je, jak známo, přesně to, co teroristé chtějí. Fyzický účinek bomby a následná spoušť je jedna věc, společenský psychologický dopad útoku pak druhá, neméně důležitá. Pokud člověk v prvním návalu emocí sdílí na Twitteru a Facebooku přicházející zprávy, není samozřejmě teroristickým spolupachatelem. Zločincům ale hraje do karet a nepřímo jim pomáhá splnit jejich plán.

Nový svět žádá nová pravidla, a twitterová etika se v případě teroristických útoků teprve rodí. Wired ale nabízí její základní pravidla. V první řadě: ne každé svědectví je věrohodné a stojí za sdílení. Když už máte potřebu zprávy posílat dál, sdílejte jen takové, kterým je možné věřit a u nichž je nejmenší riziko, že (často i nevědomky) šíří neoprávněnou další paniku, nepřesnosti, falešné stopy a celkové zmatení. Shlédli-li jste právě video nebo snímky z místa, zvlášť pokud jsou drastické, zamyslete se dvakrát, jestli je potřeba se o ně podělit: opravdu je důležité vidět roztrhaná a zkrvavená těla, je to nějak objevné a podstatné pro vaše “publikum”? (Jistě, ukáže to hrůzu celé události. Ale jen částečně. Žádné video nebo fotka z telefonu skutečnost nezobrazí věrně.) Taky nezapomínejte, že oběť má rodinu a blízké, a obraz jejího mrtvého těla ve veřejném prostoru není nic, co by jim pomáhalo. To samé platí i pro na první pohled nezávadné záběry šířící se paniky. Protože v téhle tlačenici někdo někomu zemřel. A pak poslední pravidlo: žádné snímky mrtvého atentátníka. Jediné, k čemu slouží, je uctívání na teroristických serverech a účtech na sociálních sítích.

Což, uzavírá Wired, vůbec neznamená, že máte svoje myšlenky, pocity, dojmy a postoje v sobě státotvorně dusit. Ale - co se o ně zkusit podělit nikoliv se svými followery, ale prostě si s někým popovídat ve skutečném světě, z očí do očí?

Reklama
Reklama