Denní menu

středa 11. 1. 2017

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

On-line magazín Social Europe připomíná dva články, v nichž figuruje  právě zesnulý polský sociolog Zygmunt Bauman. V jednom případě jde o text, který pro ně Bauman loni v listopadu napsal, a ve druhém krátký rozhovor, který s ním pořídili. Oba články se dotýkají příčin a širších souvislostí vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách: How Neoliberalism Prepared The Way For Donald TrumpTrump: A Quick Fix For Existential Anxiety.

Čtěte také: Všichni žijeme v Utopii, napsal pro Respekt sociolog Bauman

 

Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

V Hongkongu zemřela v úctyhodném věku 105 let „první dáma“ válečné novinařiny Clare Hollingworth, která coby mladá reportérka zachytila začátek druhé světové války.

Jak píše list The New York Times, nejvýznamnější článek její kariéry zařídil  „jediný závan větru“. Coby mladá reportérka britského listu The Daily Telegraph, která v novinách na konci srpna roku 1939 pracovala pouhý týden, byla Clare právě na cestě z (tehdy) německých Glowic do Katovic.

Osudový závan větru však nadzvednul plachty zastiňující jedno z údolí na německé straně. Novinářka tak uviděla, co mělo zůstat skryto zrakům jejím i celého světa – velké množství vojáků, stovky tanků a obrněných vozidel. Z Katovic zprávu okamžitě zavolala do novin a Telegraph druhý den informoval o tisícovce tanků na polské hranici připravených k akci – tato akce přišla o čtyři dny později vpádem německé armády do Polska.

Clare Hollingworth

Pro mladou reportérku tímto úlovkem začala čtyřicet let trvající kariéra, v němž se specializovala právě na válečné konflikty, kterých dvacáté století přineslo nepočítaně. Kromě druhé světové války, kterou popisovala ze severní Afriky či východní Evropy, také pokrývala občanské války v Alžírsku či Řecku nebo vietnamský konflikt.

Často se sama ocitala pod palbou, několikrát byla zatčena a často byla rovněž obviňována ze špionáže – jak „domácími“ Brity, tak zeměmi, o nichž reportovala. V roce 1941 pořídila vůbec první rozhovor s  šáhem Pahlavím, byla mezi prvními západními zpravodaji v Číně (v roce 1973 tam otevřela kancelář Telegraphu), podařilo se jí odhalit identitu jednoho z trojice sovětských špionů působících v Británii (Kima Philbyho).

Fascinující kariéru i život si musela vydupat na rodičích, kteří si pro ni představovali dráhu ženy v domácnosti. Jak sama prohlašovala, nic jí nečinilo větší potěšení než jezdit po světě s kartáčkem na zuby, psacím strojem a – pokud to situace vyžadovala, což bylo často – revolverem. Byla natolik zvyklá spát jinde než v posteli, že až do devadesáti let spala ve svém malém hongkongském bytě na podlaze. Žena, která jednou prohlásila, že ji „baví být ve válce“, prostě nechtěla „vyměknout“. „Nevadí mi, když se nemohu týden či déle umýt,“ napsala. „Ale co mi vadí, jsou blechy ve vlasech.“

Reklama