sobota 29. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Proč se popkultura nedokáže vyrovnat se sexualitou černého muže? To je zdánlivě bulvární otázka, kterou si klade brilantní text Wesley Morrise s titulkem Poslední tabu v The New York Times Magazine. Strach z černého penisu je však fobie, jejíž kořeny prorůstají dějinami Spojených států a díla populární kultury ji v různé míře zrcadlí více než století.

Morris si všímá, jak se v posledních sezónách uvolnily naše kulturní standardy a tam kdysi mužská nahota budila pozdvižení, dnes je v kinematografii i televizní tvorbě zcela běžná. „Jsme víc neutrální, pokud jde o gender, víc feminističtí - a víc v klidu, pokud jde o různost těl,“ píše Morris.

Reklama
Reklama

„Zvykli jsme si vídat mužskou nahotu nejen v šatnách fitness center, ale také na Instagramu, Snapchatu nebo Tumblru. Zdá se, že pokud jde o penisy, jsme už v pohodě.“ To lze doložit ani ne na extrémních příkladech, jako je tvorba režiséra Gaspara Noé, ale na masových seriálu typu Hra o trůny nebo Girls, kde divák mohl spatřit nahé muže i jejich penisy.

Nic z toho se však netýká černé sexuality, jejíž potlačování a démonizování je stejně staré jako dějiny americké kinematografie. Morrise popisuje již na příkladu filmu Zrození národa z roku 1915, jak byl černý muž vždy portrétován coby sexuální hrozba. Důvody tohoto strachu není těžké odhalit a sahají samozřejmě do časů otroctví, které zahrnovalo i sexuální služby. Pro bílého otrokáře byl sex demonstrací síly prostřednictvím znásilnění. Vedlejší účinek, který tato praxe přinesla, byla mimo jiné i paranoia: „Co když černá pomsta bude také obnášet znásilňování? Co když to budou chtít udělat našim ženám?“

A nebyla to jen paranoia. Čtrnáctiletý chlapec Emmett Till byl v roce 1955 unesen, mučen a nakonec zastřelen za to, že na ulici údajně zahvízdal na bílou ženu. Tento případ sloužil pro celou jednu generaci Afroameričanů jako varování - a sám autor článku ji slýchal stejně jako rady, aby nepřecházel na červenou a nemluvil s cizími lidmi.

Mimoto Morris popisuje zásadní scény demonstrující sílu černošské sexuality z Tarantinova westernu Osm hrozných, aby mýtus velkého černošského penisu následně shrnul do trefné věty: „Bílý penis, jako by nenesl žádné významy, zatímco černý – ať už je to dáno odporem nebo chtíčem – vždy znamená příliš mnoho.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Zkušebnu měli těsně vedle kapely Interpol a zažívali její hvězdný nástup na začátku nultých let. O ně přitom hudební tisk nezavadil a jejich jméno se na plakátech ještě dlouhá léta objevovalo malým písmem. Taková byla realita pro newyorské rockery The National, kteří sice dnes platí za spolehlivé headlinery velkých festivalů, ale na svůj moment museli velmi dlouho čekat. A ke slávě došli – na rozdíl od kapel své generace jako právě Interpol, The Strokes, Yeah Yeah Yeahs – velmi pomalu.

Právě o trpělivosti a mnoha lekcích, které mu šoubyznys udělil a které jsou přenosné i na jiná odvětví, vypráví na serveru The Creative Independent poutavým způsobem zpěvák Matt Berninger. Kapelu založil s jistým riskem v době, kdy měl již slušnou a dobře placenou práci jakou grafický a webový designér. To z důvodů, že se bývalému studentovi, který vystřídal medicínu i sochařství, nedostávalo tvůrčího naplnění.

Reklama
Reklama

Dlouhá léta hraní pro publikum čítající jednotky návštěvníků naučila The National pokoře, jakou těžko mohou dosáhnout objevy, které zazáří s první deskou. „Mějte respekt k těm strašným, strašným recenzím, které se o vás píší,“ konstatuje Berninger. „Nemusíte s nimi souhlasit, ale respektujte je. Čtěte všechny recenze, ale opakovaně jen ty pozitivní. Vydejte se tímhle směrem. Věřte těm pozitivní a ostatní nechte být, i když pravda je nejspíš v obou.“

Ponížení a prohra jsou podle Berningera nedílnou součástí dráhy umělce. „Když člověk dělá cokoli tvůrčího, úkolem zbytku světa je, aby mu řekl, jestli to je dobré, nebo ne. Protože děláte umění. Snažíte se být kouzelník. Vytváříte iluzi. Doslova se snažíte stvořit jednorožce - ale jestli z toho vznikne něco, co vypadá jako koza, k níž někdo přilepil roh, tak lidi samozřejmě řeknou: Chlape, tohle není jednorožec ani náhodou. Ale někdy z toho ten jednorožec přeci jenom vznikne.“

https://www.youtube.com/watch?v=A-Tod1_tZdU

Reklama
Reklama