pátek 8. 12. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Proč se robotky jako Sophia oblékají konzervativně? Na to se v trefném, vrstevnatém i vtipném textu pro server Racked pokouší odpovědět Tessa Love. Všímá si toho, že prototypy robotů-androidů dnes často mají ženský gender - a čelí naprosto stejným stereotypům a předsudkům ohledně vzhledu a oblékání jako jejich živoucí ženské předobrazy.

Začíná to scénou z románu a jeho filmové adaptace Stepfordské paničky, kdy se Joanna Eberhart ocitne na ordinérním předměstí obklopená spořádanými hospodyňkami, které zajímá jen pečení a péče o domácnost. Trochu kritika středostavovského způsobu života, ale také trochu ztvárněná úzkost z budoucnosti umělé inteligence.

Reklama
Reklama
Reklama

Ačkoli vývoj technologií ještě není tak daleko, první náznaky androidů – robotů, kteří mají jednat, vypadat, chovat se a mluvit jako lidé - tu už máme a je až překvapivé, že scénář Stepfordských paniček bezděky naplňují. Tessa Love uvádí, že android potřebuje oblečení asi tak stejně jako kůži, to znamená vůbec, ale má ho, aby budil důvěru, vzbuzoval v člověku lidské reakce. O tom, co si na sebe obleče, přitom nerozhoduje. Podobá se panence – většina z androidů má ženský gender a je zkonstruovaná muži. Proto se i tady opakují stereotypy ženy světice a ženy povolné.

„Tito roboti replikují problematické sociální normy a standardy,“ říká k tomu Kim Jenkins, asistující profesorka na Pratt Institute, která se zaměřuje na společenskokulturní a historické vlivy módy. "Všechno je to jen zvrácená fantazie o tom, jak vypadá ženskost, a tady se snad všichni shodneme, že to je pouze společenský konstrukt. A nyní jsme doslova očitými svědky konstruování umělé ženskosti v podobě těchto robotů. "

Pravděpodobně to odráží to, co si někteří muži myslí o ženách.

Tweetni to

Asi nejvíc do očí bijící příklad je Erica – japonský robot zkonstruovaný v  Hiroshi Ishiguro Laboratories. Její obličej vznikl kombinací 30 fotografií skutečných žen, které si vybral její autor Hiroshi Ishiguro, jehož cílem bylo stvořit krásnou, a přitom neutrální ženskou tvář. Eričin vzhled pak doplňuje upjatá blůzka a šál přes ramena.

Jiný populární robot Sophia, který již vystupoval v televizních pořadech jako 60 Minutes, The Tonight Show with Jimmy Fallon a objevil se na obálce Elle Brazil, byl zase inspirovaný podobou Audrey Hepburn. „Porcelánová kůže, štíhlý nos, výrazné lícní kosti, podmanivý úsměv a hluboké výrazné oči, u nichž se zdá, že barvu mění se světlem,“  popisuje Sophii charakteristika na stránkách Hanson Robotics. Vývojáři obecně mají tendenci přisuzovat technologiím, které by měly člověku pomáhat a sloužit, výrazně ženské znaky (mj. Siri, Alexa).

A vzhledem k tomu, že roboti jako Sophia, Erica a JiaJia mají být společníky nebo asistenty, není též divu, že muži, kteří je vytvářejí, si je stále představují, navrhují a oblékají stylem odpovídajícím jejich podřízenému postavení. Kathleen Richardson, sociální antropoložka, autorka knihy AI: Anxiety and Machines, to shrnuje postřehem: „Myslím, že to pravděpodobně odráží to, co si někteří muži myslí o ženách - že nejsou plnohodnotné lidské bytosti.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Spotify může představovat záchranu hudebního byznysu, ale také potenciální hrozbu hudbě samotné. V zevrubném textu The Problem with Muzak na serveru The Baffler to reflektuje hudební publicistka Liz Pelly.

Počet prémiových předplatitelů největší streamovací platformy vzrostl z pěti milionů v roce 2012 na letošních více než 60 milionů. Proto je pochopitelné, že globálně formuje posluchačské zvyky. Pelly se touto proměnou zabývá z mnoha aspektů. Klíčovou položkou už nejsou jednotlivé písně, umělci či alba, ale playlisty. Z nich se stal mocný nástroj popularizace a Pelly si všímá toho, jak důležité slovo tu figuruje termín „chill“.

Reklama
Reklama
Reklama

Klídek a pohoda je to, co posluchači vyhledávají, a autorka pro to snáší mnoho přesvědčivých příkladů. Máme tu Chilled Folk, Chill Hits, Evening Chill, Chilled R&B, Indie Chillout nebo Chill Tracks. Zmíněné playlisty vytváří samo Spotify a jsou velmi sledované. Možná proto, že našly cílové publikum mezi vystresovanými přepracovanými lidmi, trávícími celé dny před monitory se sluchátky na uších.

Čím nudnější a konvenčnější ta píseň je, tím líp funguje na Spotify.

Tweetni to

Právě tato obliba „chill“, kdy se nejvíce daří uklidňujícím, bezproblémovým až anestetickým nápěvům, ukazuje strategii, s níž Spotify usiluje o to, aby se veškerý poslech hudby redukoval na činnost, která člověku nezúčastněně podbarvuje náladu a emoce. Jak v textu uvádí jeden ze znalců gramoprůmyslu, už nyní jsme svědky zrodu nového typu posluchače: takového, který se nezajímá o jména a rukopis hudebníků, ale orientuje se výhradně podle emocí a podle klíčových slov playlistů vytvářených za pomoci algoritmů.

Síla tohoto trendu je už znát i v prostředí nezávislých labelů, kdy se jeden z vlastníků takového malého vydavatelství, jemuž padají prodeje fyzických nosičů i downloadů, pokoušel rozlousknout tajemství playlistů, až přišel na jedno: „Čím nudnější a konvenčnější ta píseň je, tím líp funguje na Spotify. Ale jestli tohle prospívá hudbě? To fakt ne.“

Reklama
Reklama