0:00
0:00
Denní menu11. 11. 20172 minuty

Proč dnes chceme vidět příběhy o ztracených dětech?

Benedict Cumberbatch
Autor: BBC

Od Teď se nedívej po Dítě v pravý čas. Proč bažíme po příbězích o ztracených dětech? Tak se ptá komentář Alexy Clark na serveru The Guardian. Všímá si v něm trendu současné televizní i filmové tvorby, kterým je motiv pohřešovaného, popřípadě zemřelého dítě -  a domýšlí, co o nás tyto zobrazené strachy a děsy vypovídají.

„V uměleckých dílech stejně jako v životě… Po úvodní, brutálním dramatu zmizení následuje vlna emocionálních a psychologických komplikací, které obsazují místo, jež vytvořila agonie a hrůza ztráty. Dítě se rychle stává šifrou nejen pro naše hluboce zakořeněné úzkosti z toho, že často nejsme schopní si udržet nepředvídatelná nebezpečí od těla, ale také pro vztah rodiny vůči společnosti jako celku. A také pro strach z neznámého dravého druhého,“ píše Clark v textu, která nachází paralely nejen v čerstvé adaptaci knihy Iana McEwana Dítě v pravý čas. Všímá si podobných motivů také v seriálech Stranger Things, The Missing nebo Broadchurch i v románu Eleny Ferante Příběh ztracené holčičky – závěrečném dílu této neapolské tetralogie.

↓ INZERCE

Popisuje také mimo jiné, jak různé mechanismy vyrovnávání se se ztrátou mají v uvedených dílech muži a ženy. „Otcové se nutkavě vracejí na místo činu, metaforicky i doslova, nenechají se odradit od hledání svého dítěte, nebo alespoň od nějaké nevhodné formy spravedlnosti a odškodnění.“ A v kontrastu s tím matky: „Procházejí procesem intenzivního žalu a dojdou jisté formy přijetí a zhojení.  Dohry vstupují typické genderové role: Muž musí projít vývojem, jde do extrémní akce, dopouští se až násilí. Úlohou ženy je zajistit kontinuitu a fungování zbytku rodiny.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].