čtvrtek 13. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Internet skončil pro každého, kdo by chtěl za hudbu dostat zaplaceno, to jsem předpověděl správně. Jmenujte mi jednoho hudebníka, který zbohatl z digitálních prodejů,“ prohlásil zpěvák Prince rok před svou smrtí (zemřel v dubnu 2016). To již razantní postoj bojovníka proti nespravedlnostem hudebních společností v době internetu potvrdil tím, že veškerá jeho hudba z webů zmizela. V listopadu 2014 zakázal zveřejnění všech nahrávek v online radiích a streamovacích aplikacích jako Spotify nebo Deezer – dostat se k jeho hudbě bylo možné jedině přes iTunes nebo Tidal, streamovací společnost vlastněnou rapperem Jay Z.

Web Noisey ale píše, že nyní se to mění. Nedávno se jeho alba objevila na službě Spotify a nyní se na YouTube objevil jeho oficiální kanál. Ten odkazuje na reedici kultovní desky osmdesátých let Purple Rain, která vyšla minulý týden. Zatím jsou sice k dispozici pouze videoklipy a nahrávky vystoupení z tohoto období, ale pravděpodobně je otázkou času, kdy budou přibývat další klipy. Fanoušci jsou ze zveřejnění nadšení, je ovšem silně diskutabilní, zda to je cesta, kterou by prosazoval sám Prince. Jeho vztah k hudbě na internetu a roli umělců v éře digitálních technologií byl víc než komplikovaný.

Reklama
Reklama

Prince si slovy ohledně zveřejňování hudby na internetu vysloužil status zarytého odpůrce nových technologií. V sérii tweetů například označil streaming za výmluvy nahrávacích společností pro to, aby platili umělcům méně, přičemž sami berou dvakrát tolik, než kdy předtím. V rozhovoru pro Daily Mirror v roce 2010 řekl, že nevidí důvod, aby umisťoval svoji novou hudbu volně na iTunes nebo kamkoliv jinam: nikdo mu za to předem nezaplatí, a pak se na něj ještě rozzlobí, když k veškeré jeho hudbě nemají přístup. Tuto image podporoval, jak jen mohl, třeba tím, když zažaloval o 22 milionů dolarů fanoušky, kteří na internetu zveřejnili tajně nahraný materiál z jeho koncertů.

https://twitter.com/prince/status/614212927709577216

Přesto všechno Prince nelze označovat černobíle jako bojovníka proti hudbě na internetu. Na začátku milénia dokonce spustil jako jeden z prvních popových umělců webovou službu. Na stránce NPGMusicClub zveřejňoval exkluzivní nahrávky a její odběratelé měli přístup k prodeji vstupenek na jeho koncerty. Princovým hlavním důvod pro odmítání streamingu i YouTube byl podle novináře Gilliana Brandsettera boj o kontrolu nad vlastní tvorbou.

Jeho komplikovaný vztah s nahrávacími společnostmi se celý život točil kolem toho, zda o distribuci hudby mají rozhodovat sami umělci - nebo společnosti, které na manipulaci s nahrávkami vydělávají. V pořadu Arsenio Hall Show v roce 2014 Prince řekl, že je důležité, aby veřejně vystoupili odvážní lidé s opačným názorem na přístup labelů k umělcům. Pod vlivem jeho názorů se pak postupně vymezovali vůči hudebnímu byznysu i další hudebníci jako Jay Z nebo Taylor Swift. A směrem, který vytýčil, se debata o nahrávacích společnostech v éře digitálních technologií ubírá dodnes.

https://www.youtube.com/watch?v=IUc0R8bbWQE

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Deník The New York Times se hned v několika článcích vrací k americké letkyni Amelii Earhart. Důvody pro ohlédnutí se za životem legendární Američanky jsou hned dva: osmdesáté výročí jejího posledního tragického letu a nález doposud neznámých fotografií, které vlily novou krev do žil nadšeným zastáncům teorie, že pilotka ztroskotání zázračně přežila a dál pak žila v utajení.

Osud Amelie Earhart fascinuje dodnes. Lásku k létání objevila až po svých dvacátých narozeninách, do té doby pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1920 poprvé vstoupila do kabiny letadla, o rok později již úspěšně absolvovala letecký kurz a za dalších šest měsíců si dokázala našetřit na své první letadlo – zářivě žlutý stroj, který pojmenovala Kanárek. A záhy se stala senzací v profesi do té doby téměř výlučně mužské.

Reklama
Reklama

Pět let po průkopnickém letu Charlese Lindbergha přeletěla jako první žena v roce 1932 Atlantik. Ačkoliv byla nucena nouzově přistát na poli mezi ovcemi v Irsku a nedosáhla Londýna, jak plánovala, obdržela za svůj let medaili od tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera. V roce 1935 se pak stala prvním člověkem, který sám přeletěl Pacifik, konkrétně z Honolulu do Kalifornie. Podle jejích vlastních slov byl let natolik pohodový, že si během něj dopřála šálek horké čokolády.

O dva roky později, 1. června 1937, vyrazila na svoji největší cestu. S pomocí navigátora Freda Noonana se chtěla stát první ženou, jež obletí celý svět. Po měsíci byla dvojice ve dvou třetinách cesty a zpět do USA jim zbývalo 7 000 mil.  2. července měli dosáhnout Howardova ostrova v Pacifiku, ale po několika zprávách signalizujících potíže s navigací a nedostatek paliva se Amelia Earhart odmlčela a již se neozvala. Při následné masivní pátrací operaci, kterou Spojené státy zorganizovaly, se ovšem nepodařilo nalézt sebemenší stopu ztroskotání, což následně podpořilo vznik konspiračních teorií.

Tradiční interpretace události se přiklání k verzi, která se nabízí jako první: letadlo ztroskotalo v Pacifiku a pilotka s navigátorem pád nepřežili. Vzhledem k proslulosti letkyně se však záhy po ztroskotání objevila řada alternativních výkladů, podle nichž měla různými způsoby přežít. Jedna z nich tvrdí, že letadlo ztroskotalo na Marshallových ostrovech a posádka následně upadla do japonského zajetí - bizarnější verze této teorie navíc předpokládá, že Amelia Earhart byla japonskou špionkou. Někteří obyvatelé ostrovů dokonce vyprávějí, že se s letkyní setkali osobně.

Tuto teorii měla podporovat i nově nalezená fotografie pořízená na Marshallových ostrovech, která zachycuje skupinu lidí, v nichž někteří experti a nadšenci identifikují právě Amelii Earhart a Noonana, snad i vrak letadla v pozadí.  Záhy po jejím zveřejnění se ovšem ozval japonský blogger s tím, že snímek byl publikován v cestopisném textu již dva roky před zmizením pilotky a je i v archivu Japonské národní knihovny.

Milovníkům záhad nicméně pořád zbývá druhá teorie. Ta předpokládá, že se posádce podařilo nouzově přistát na ostrově Nikumaroro, kde nikým neobjevena posléze zemřela. Američtí výzkumníci nyní vyrážejí na ostrov v rámci expedice spolufinancované National Geographic, která má objevit nové důkazy podporující tuto teorii. Jedná se v pořadí o již jedenáctou výpravu se stejným cílem, přesto výzkumníci neztrácejí optimismus, že právě tato cesta bude přelomová. Pomoci jim k tomu mají i psi vycvičení k hledání lidských ostatků.

Většina historiků se však stále kloní k názoru, že pilotka tragicky ztroskotala ve vodách Pacifiku. Ať již však byl její osud jakýkoliv, nejdůležitější zůstává symbol spojený s postavou americké letkyně - jak konstatuje Jane Mendelsohn, autorka jedné z biografií slavné a odvážné pilotky. Amelia Earhart podle ní zosobňuje postavu, která s plným vědomím rizik následovala své sny a ideály: „Vnímala samu sebe jako moderní ženu, která chtěla ‚dělat to, co dělají muži‘ a ‚občas i to, co muži ještě neudělali‘. Právě to je důvodem, proč zůstává dodnes fascinující a obdivovanou postavou americké historie," uzavírá autorka.

Fotografie nalezená v archivu. Kdo je na ní? • Autor: Photograph courtesy of Les Kinney/U.S. National Archives

Reklama
Reklama